Josef Suk mladší
| prof. Josef Suk | |
|---|---|
 Josef Suk (1957) | |
| Základní informace | |
| Narození | 8. srpna 1929 Praha, Československo |
| Úmrtí | 6. července 2011 (ve věku 81 let) nebo 7. července 2011 (ve věku 81 let) Praha, Česko |
| Příčina úmrtí | rakovina prostaty |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Žánry | klasická hudba |
| Povolání | hudebník |
| Nástroje | housle |
| Aktivní roky | 1950–2002 |
| Vydavatel | Supraphon |
| Ocenění | národní umělec (1977) medaile Za zásluhy _BAR.svg){kind=small} 1. stupeň (1999)Řád čestné legie  V. třída (rytíř) (2002)Čestné občanství Prahy 2 (2005) National Artist |
| Rodiče | Josef Suk |
| Příbuzní | Antonín Dvořák (praděd) Jan Suk (nevlastní bratr) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Suk mladší (8. srpna 1929 Praha – 7. července 2011 Praha)[1][2][3][4] byl český houslista. Syn inženýra Josefa Suka (19. prosince 1901–29. listopadu 1951), majitele cukrovaru a amatérského houslisty a Marie Sukové, rozené Vlkové (18. srpna 1906–29. srpna 1938), vnuk skladatele Josefa Suka a pravnuk Antonína Dvořáka.
Dětství
[editovat | editovat zdroj]Rané dětství Josefa Suka zasáhlo úmrtí matky, která byla nalezena mrtvá (střelná rána) ve stodole v Křečovicích. V té době měl jeho otec vztah se služebnou, kterou si později vzal za manželku.
Mládí a studia
[editovat | editovat zdroj]Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1945 vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval v letech 1945–1951 u profesorů Jaroslava Kociana, Norberta Kubáta a Karla Šnebergra. Zejména studium u Jaroslava Kociana na něj mělo velký vliv. Pod jeho vedením pronikal do celého tajemství houslové hry, čerpal z vlastního Kocianova interpretačního umění a zblízka poznával jeho ušlechtilý způsob tvoření tónu. Již během studia v roce 1949 byl vyslán do Paříže a do Bruselu, aby tam reprezentoval mladou generaci českých houslistů. Absolvoval také čtyři semestry na AMU v Praze u prof. Marie Hlouňové a prof. Alexandra Plocka, poté však byl z politických důvodů vyloučen. „AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem! Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUSu, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou službu a mohl hrát na housle.“
| „ | Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mě vkládali moji rodiče a tehdy ještě žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu. Na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě. | “ |
| — Josef Suk, řeč při udělení titulu doctor honoris causa. AMU, Praha, 2003[5] | ||
Koncertní kariéra
[editovat | editovat zdroj]V letech 1950–1952 působil jako primárius Pražského kvarteta a v období 1953–1955 jako koncertní mistr Činoherního orchestru Národního divadla, pak do roku 1957 jako sólista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.
Pronikavého úspěchu dosáhl po sólovém koncertu v Praze 6. listopadu 1954. Jeho první zahraniční cesty vedly do USA, kam jej pozval George Szell, aby hrál s Clevelandským orchestrem. V roce 1958 vystupoval v Německé spolkové republice, Holandsku a Rumunsku, následovaly cesty do Francie a Belgie.
V roce 1960 mu byly státem zapůjčeny housle od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které věnoval československému státu Váša Příhoda. Hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které postavil Giuseppe Guarneri del Gesu. Dlouhá léta také hrával na nástroj od Přemysla Špidlena.
V roce 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie a absolvoval s ní mnohá zahraniční turné a řadu recitálů v jejích komorních cyklech. Spolupracoval s nejlepšími světovými orchestry, dirigenty a interprety, s nimiž nahrál mnoho gramofonových desek a CD a za své nahrávky obdržel řadu významných cen. Grand Prix du disque obdržel v Paříži za nahrávku Debussyho a Janáčkových sonát, za Dvořákovo trio Dumky s Janem Panenkou a Milošem Sádlem, za komplet Mozartových houslových koncertů s Pražským komorním orchestrem řízeným Liborem Hlaváčkem, za koncert Albana Berga a koncerty Bohuslava Martinů.
Věnoval se také hře na violu a nahrál Mozartovu Koncertantní symfonii, kde hraje part houslí i violy. S Českou filharmonií a dirigentem Dietrichem Fischerem-Dieskauem nahrál Berliozova Harolda v Itálii.
Jeho hra se vyznačuje nádherným plným sytým tónem, křišťálově čistou intonací a stylovou interpretací. Suk je jeden z nejlepších světových interpretů Bacha, Mozarta a Beethovena. Jeho nahrávky Dvořákova koncertu jsou vzorové.
V roce 1979 rozšířil svou aktivitu o pedagogickou činnost na Vysoké hudební škole ve Vídni, kde působil do roku 1986.
Komorní hra
[editovat | editovat zdroj]
Vedle významné sólové dráhy se především zaměřil na hudbu komorní. Již jako student (1950–1952) působil jako primárius v Pražském kvartetu a roku 1951 založil Sukovo trio, pojmenované po svém dědečkovi, s nímž po boku klavíristy Jana Panenky a violoncellisty Josefa Chuchra absolvoval mnoho koncertů doma i v zahraničí a nahrál mnoho skladeb. S Janem Panenkou nahrál mimo jiné komplet Beethovenových sonát. Jejich nahrávka Šostakovičovy sonáty pro violu a klavír byla první na světě. Jako violista hojně spolupracoval také se Smetanovým kvartetem.
Významná je jeho spolupráce s prof. Zuzanou Růžičkovou, se kterou absolvoval mnoho koncertů a nahrál Bachovy a Händelovy sonáty. S Juliem Katchenem a Jánosem Starkerem nahrál Brahmsova tria, s Katchenem také Brahmsovy sonáty. Roku 1974, v roce stého výročí narození svého děda skladatele Josefa Suka založil Sukův komorní orchestr, jehož uměleckým vedoucím byl do roku 2000.
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]Byl držitelem titulu zasloužilý umělec a od roku 1977 národní umělec. V roce 1999 získal z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně. V roce 2002 byl oceněn nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem čestné legie.
Zemřel v noci ze 6. na 7. července 2011 na karcinom prostaty.[6] Pochován je v Praze na Vyšehradském hřbitově v rodinné hrobce.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Zemřel houslista Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2011-07-07. Dostupné online.
- ↑ MATZNER, Antonín. Se Sukem odešla éra virtuosů. Lidové noviny. 2011-07-08, roč. 24, čís. 158, s. 24.
- ↑ ZÁHORKOVÁ, Jana. Zemřel houslový virtuóz Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka. iDNES.cz [online]. 2011-07-07. Dostupné online.
- ↑ Zemřel houslový virtuos Josef Suk. Deník.cz [online]. 2011-07-07. Dostupné online.
- ↑ Udílení titulu Doctor Honoris Causa Mistru Josefu Sukovi [online]. Společnost Josefa Suka, 2003-06-13. Dostupné online.
- ↑ {{Citace monografie Marie Suková (17.3.1926 - 27.1.2024) | příjmení = Riebauerová | jméno = Martina | příjmení2 = Koutecký | jméno2 = Josef | odkaz na autora2 = Josef Koutecký | titul = Osm múz mého života | vydání = 2 | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok vydání = 2018 | počet stran = 201, 12 nečísl. s. obr. příloh | kapitola = Třetí múza: Jitka | strany = 66 | edice = Rozhovory | isbn = 978-80-7601-029-1 }}
- ↑ Josef Suk byl pochován na Vyšehradě. ČT24 [online]. Česká televize, 2011-07-15. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Suk na Wikimedia Commons 
Osoba Josef Suk mladší ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Suk mladší
- Josef Suk na Supraphonu
