Luigi Nono | |
---|---|
Narození | 29. ledna 1924 Benátky |
Úmrtí | 8. května 1990 (ve věku 66 let) Benátky |
Místo pohřbení | Hřbitov San Michele |
Alma mater | Conservatorio di Musica Benedetto Marcello di Venezia Padovská univerzita |
Povolání | skladatel klasické hudby, dirigent, hudební pedagog, hudebník a hudební skladatel |
Manžel(ka) | Nuria Nono-Schönberg (od 1955) |
Děti | Silvia Nono |
Příbuzní | Sandro Fuga Pietro Moretti (vnuk) |
Významná díla | No hay caminos, hay que caminar... Hay que caminar Caminantes... Ayacucho Première pluie |
Ocenění | Berlínská umělecká cena (1990) |
Webová stránka | www |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Luigi Nono (29. ledna 1924 Benátky – 8. května 1990 Benátky) byl italský hudební skladatel avantgardní vážné hudby.
Narodil se 29. ledna 1924 v Benátkách do bohaté umělecké rodiny. Jméno dostal po dědečkovi Luigi Nono (1850–1918), který byl známým malířem benátské školy druhé poloviny 19. století. Od roku 1941 studoval na benátské konzervatoři Accademia musicale Benedetto Marcello u Giana Francesca Malipiera. Po maturitě v roce 1942 studoval práva na univerzitě v Padově. Studium dokončil v roce 1946 a začal studovat skladbu u Bruna Maderny. V rámci Benátského bienále v roce 1948 navštěvoval kurz dirigování vedený Hermannem Scherchenem, kterého pak doprovázel na koncertním turné do Curychu a Rapalla. Scherchen mu otevřel cestu k hudebním tradicím německy mluvících zemích, a to zejména k hudbě a hudebnímu myšlení Druhé vídeňské školy.
V roce 1955 se oženil s Nurií Schoenbergovou, dcerou skladatele Arnold Schönberga, se kterou se seznámil rok předtím v Hamburku na premiéře Schönbergovy opery Moses und Aron. Měli dvě dcery, Silvii (* 1959) a Serenu Bastianu (* 1964).
V roce 1950 se poprvé účastnil Darmstadtských letních kurzů pro Novou hudbu (Ferienkurse für Neue Music), kde měly premiéru jeho Kanonischen Variationen über eine Reihe von Schönbergs op. 41. Provedení řídil Hermann Scherchen. Tyto kurzy pak pravidelně navštěvoval až do roku 1960 a bylo na nich provedeno celkem sedm Nonových skladeb. Spolu s Karlheinzem Stockhausenem a Pierrem Boulezem je tak považován za jednoho z hlavních představitelů nového směru seriální hudby, tzv. Darmstadtské školy.
V roce 1952 Nono vstoupil do Komunistické strany Itálie, ve které pak působil na místní i celostátní úrovni po celý život. Prostřednictvím svých skladeb se pokoušel šířit i své politické myšlenky a ideály. Ve svých skladbách používal texty ultralevicových filosofů a revolucionářů, jako např. Che Guevary, Fidela Castra i Julia Fučíka. Ve skladbě Intolleranza (1960–1961) útočil na projevy nesnášenlivosti a násilí vůči uprchlíkům, ve skladbě Sul Ponte di Hirošima (1962) se zamýšlel nad důsledky nukleární války a v díle La Fabbrica Illuminata (1964) nad odcizením kapitalistického světa. Reagoval i na další historické události 20. století: na holocaust (Ricorda cosa ti hanno fatto in Auschwitz, 1965), španělskou občanskou válka (Epitaffio Federico García Lorca) nebo protifašistický odboj (Il canto sospeso). Činil tak ovšem prostředky Nové hudby a nikoliv prostředky tzv. socialistického realismu. Nonovým jménem byl nazván program pro školy zabývající se výchovou studentů k toleranci, lidským právům a evropské integraci – Nonoprojekt.
Od roku 1960 se začal zabývat možnostmi využití elektronických prostředků v hudbě. Pracoval na zvukových kompozicích v experimentálním studiu ve Freiburgu (Experimentalstudio der Heinrich-Strobel-Stiftung des SWF).
V sedmdesátých letech spolupracoval s benátským filosofem Massimo Cacciarim. Pod jeho vlivem se ponořil do studia prací německých filosofů. Cacciari mu také poskytl textový materiál pro Nonovo poslední velké dílo, operu Prometeo—tragedia dell' ascolto.
Zemřel po vleklém onemocnění jater v benátské nemocnici dne 8. května 1990. Je pohřben na hřbitově San Michele vedle takových velikánů, jako byli Igor Stravinskij, Sergej Ďagilev či Ezra Pound.