Medium | |
---|---|
The Medium | |
![]() Gian Carlo Menotti | |
Základní informace | |
Žánr | komorní opera (tragédie) |
Skladatel | Gian Carlo Menotti |
Libretista | Gian Carlo Menotti |
Počet dějství | 2 |
Originální jazyk | angličtina |
Datum vzniku | 1946 |
Premiéra | 8. května 1946, New York, Columbia University, Brader Matthews Theater |
Česká premiéra | 5. dubna 2009, Brno, JAMU Brno – Komorní opera / Bezbariérové divadlo Barka |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Medium (v anglickém originále The Medium) je dvouaktová opera (autor ji označuje jako „tragédie“[1]) italsko-amerického skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto. Byla napsána na zakázku nadace Alice M. Ditson Fund při newyorské Columbia University, kde byla také poprvé provedena 8. května 1946 v místním Brader Matthews Theater.[2] První profesionální inscenaci (při níž bylo Medium kombinováno s Menottiho aktovkou Telefon aneb Láska ve třech) uvedla Ballet Society mimo Broadway poprvé v newyorském Heckscher Theater 18. února 1947.[1] Broadwayská premiéra se konala ve stejném obsazení 1. května 1947 v Ethel Barrymore Theater. Představení trvá asi hodinu.
Medium je Menottiho čtvrtá opera. Po prvních dvou komických operách v tradici italské buffy (Amélie jde na ples a Stará panna a zloděj) a po nezdařené tragikomické aktovce Bůh ostrova, kterou později zničil, jde o jeho první vážnou operu. První inspiraci k tomuto námětu získal, když se v Rakousku účastnil spiritistické seance a ohromila ho naivní i zoufalá důvěřivost klientů médií:[1] „Ačkoli opera nebyla zkomponována dříve než v roce 1945, tato myšlenka [...] mne poprvé napadla roku 1936 v malém rakouském městě Sankt Wolfgang poblíž Salcburku. Sousedé mě pozvali, abych se zúčastnil seance. Pozvání jsem bez váhání přijal, ale musím přiznat, že spíše z legrace. V průběhu seance se mě však začal zmocňovat neklid. I když jsem si nebyl vědom ničeho neobvyklého, postupně jsem začal chápat, že mí hostitelé – ve své žalostné touze uvěřit – skutečně viděli a slyšeli svou zemřelou dceru Doodly (toto jméno jsem zachoval v opeře). To já, a ne oni, jsem se cítil oklamán. Tvořivá síla jejich víry a přesvědčení mne přiměla zpochybnit vlastní cynismus a žasnout nad mnohovrstevnatostí skutečnosti.“[3]
Stylisticky se Medium řadí k americkému typu realistických oper navazujících na evropskou, zejména italskou hudební tradici, označovanému jako verismus; tuto i další Menottiho opery z přelomu 40. a 50. let 20. století charakterizuje hluboký ponor do emocionálního stavu postav a podle muzikoložky Elise K. Kirkové jsou „stejně temné a šokující dnes jako v době, kdy byly uvedeny poprvé“.[4] Libreto je výborně vypracované a tématem duchů, o nichž si ani hlavní hrdinka, ani diváci nemohou být jisti, zda reálně existují nebo zda jsou jen plody zjitřeného podvědomí, připomíná Brittenovo Utahování šroubu ze stejné doby.[1] Sám Menotti je popsal takto: „Přes tajuplné prostředí a hrůzné zakončení je Medium vlastně hra idejí. Popisuje tragédii ženy uváznuvší mezi dvěma světy, světem skutečnosti, který není schopna zcela pochopit, a nadpřirozeným světem, ve který není schopna věřit.“[5] K podobnému tématu se ve velkorysejší podobě vrátil v opeře Svatá z Bleecker Street.
Jedná se o komorní operu napsanou pro malý orchestr, instrumentace má impresionistické rysy, klasická harmonie se stupňováním napětí a ztemňováním děje až ke konečné katastrofě nabývá na chromatismu, zpěvní linie je často parlandová a vychází z italské tradice (Giacomo Puccini).[1] Medium bývá často považováno za Menottiho nejlepší dílo.[6][1]
Medium mělo po uvedení na Broadwayi velký úspěch u publika i kritiky, třikrát za sebou je navštívil Arturo Toscanini, dosáhlo 212 představení (1. května až 1. listopadu 1947) a inscenace hned následujícího roku a znovu, s podporou ministerstva zahraničí, roku 1955 hostovala v Londýně a Paříži.[1][6][7] Poté proniklo i do divadel mimo Spojené státy (1953 Vídeň Volksoper; 1956 Curych, Düsseldorf, Buenos Aires; 1957 Rio de Janeiro; 1958 Helsinky; 1960 Řím; 1961 Londýn; 1962 Paříž; 1964 Montreal; 1966 Tel Aviv; 1969 Spoleto; 1974 Marseille, Mnichov, Lisabon; 1983 Nantes; 1989 Mnichov…).[1][8] Dosud se poměrně často hraje zejména ve Spojených státech, kde databáze OPERA America registruje 6 inscenací v letech 2000–2012.[9]
Opera byla jedna z prvních vysílaných v televizi; 12. prosince 1948 byla vysílána živě v cyklu Studio One stanice CBS.[10]
Za existence Československa nastudovalo Medium Slovenské národní divadlo v Bratislavě (premiéra 11. června 1976).[11] V českých zemích ji poprvé uvedla Komorní opera Janáčkovy akademie múzických umění v Brně na scéně Bezbariérového divadla Barka, a to v českém překladu Vladimíra Fuxe; jedná se o první a dosud jedinou Menottiho operu hranou v Česku.[12][13]
Osoba | hlasový obor | světová premiéra (8.5.1946)[2][1] | broadwayská premiéra (18.2.1947) | česká premiéra (5.4.2009)[12] |
---|---|---|---|---|
Madam Flora, jasnovidka zvaná „Baba“ | alt | Claramae Turner | Marie Powers | Veronika Demelová / Markéta Viterová |
Monica, její dcera | soprán | Evelyn Keller | Evelyn Keller | Anna Jelínková / Marta Reichelová |
Toby, němý chlapec v opatrování Baby | hraná / tančená role | Leo Coleman (=Leopoldo Savona) | Leo Coleman | Jan Adámek |
Pan Gobineau, Babin klient | baryton | Jacques La Rochelle | Frank Rogier | Jan Kučera / Martin Dvořáček |
Paní Gobineauová, Babina klientka | soprán | Beverly Dame | Beverly Dame | Kateřina Vlčková / Lenka Turčanová |
Paní Nolanová, Babina klientka | mezzosoprán | Virginia Beeler | Virginia Beeler | Jaroslava Hatiarová |
Dirigent: | Otto Luenin | Jascha Zayde | Petr Lichnovský | |
Režie: | Gian Carlo Menotti | Gian Carlo Menotti | Kristiana Belcredi | |
Výprava: | Oliver Smith | Horace Armistead | Jan Kříž | |
Kostýmy: | ... | Horace Armistead | Eliška Ondráčková |
V opeře je dále slyšet hlas dívky (soprán) mimo scénu. Podle pokynů skladatele se může jednat o hlas představitelky paní Gobineauové, některé inscenace či nahrávky však používají hlas odlišné zpěvačky.
Flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, trubka, bicí, klavír pro 4 ruce / celesta, smyčce.[14]
Salon u media
V salonu spiritistického media madame Flory si hrají její dcera Monica a Toby, němý posluhující cikánský chlapec zachráněný z „ulic Budapešti“. Monica si zpívá píseň o králi a královně (Where, oh where is my new golden spindle and thread?), zatímco Toby si přes zákaz madame Flory obléká její hedvábné šály a bižuterii. Když se madame Flora, neboli, jak ji Monica oslovuje, „Baba“, vrací domů poté, co úspěšně vymohla od chudé klientky dlužné peníze, a děti prudce kárá, že nepřipravili místnost pro nadcházející seanci.
Brzy přicházejí pán a paní Gobineauovi a vdova paní Nolanová. Gobineauovi jsou pravidelnými zákazníky a přicházejí hovořit s duchem svého zemřelého dvouletého synka Mickeyho (zpěv paní Gobineauové It happened long ago…), paní Nolanová je zde poprvé. Madame Flora připraví atmosféru a v transu vede podvodnou seanci, při níž paní Nolanová hovoří s duchem své zemřelé šestnáctileté dcery, který ji utěšuje; ve skutečnosti je to Monica zahalená do bílé róby za průsvitnou zástěnou (árie Moniky Mummy, Mummy dear, you must not cry for me). Když Monica zanechá matoucí poselství a zmizí, paní Nolanová se za ní vrhá, Gobineauovi ji však zadrží. Poté pan a paní Gobineauovi komunikují s Mickeym, je slyšet pouze dětský smích.
Poté, co se s ním rozloučí, se náhle madame Flora chytí za krk: ucítila, jak se jí dotkla něčí chladná ruka. Hosté nejsou překvapeni, protože přítomnost duchů berou za samozřejmou, ale madame Flora je vyděšená a vyhazuje je. Pak volá Monicu a vysvětluje jí, co ucítila, nakonec začne vinit Tobyho, že ví více, než se zdá. Monica Tobyho chrání a snaží se Babu uklidnit tím, že jí zpívá ukolébavku o černé labuti (The sun has fallen and lies in blood). Baba však slyší tajemný dívčí hlas volající matku stejnými slovy, jaká používá Monica při jejich falešných seancích, a prudce zaútočí na Tobyho, který jí nedokáže odpovědět, zda se jí ve tmě dotknul on. Monica se ji znovu snaží uklidnit ukolébavkou, zatímco Baba nutí Tobyho k modlitbě a recituje své Ave Maria.
O několik dní později
Toby hraje pro Monicu loutkové divadlo, poté Monica zpívá valčík a Toby k němu tančí (Moničin valčík – Up in the sky some-one is playing a trombone and a guitar); jejich vzájemná náklonnost je zjevná a Monica zčásti žertovně, zčásti vážně sama Tobyho city vyslovuje (árie Monica, Monica, can't you see that my heart is bleeding for you?). Baba přichází domů podnapilá a nejprve laskavě a pomocí slibů – včetně svatby s Monicou, poté však výhrůžkami a násilím se snaží z Tobyho vynutit odpověď na otázku, zda to byl on, kdo se při seanci dotknul jejího hrdla (scéna Baby Toby, you know that I love you).
Přicházejí hosté (Gobineauovi a paní Nolanová). Madame Flora je chce poslat pryč a vrátit jim peníze, současně se je snaží přesvědčit, že celá komunikace s duchy byla jen podvod. Ale ani tehdy, když jim spolu s Monicou ukáže všechny triky a tajnosti, nejsou hosté ochotni uvěřit: možná, že ona sama trpí iluzí, že je podváděla, a ve skutečnosti to bylo všechno pravda. Dožadují se své seance (tercet Please let us have our seance, Madame Flora), ale rozlícená Baba je vykáže a přes Moničiny prosby vyhodí z domu i Tobyho.
Madame Flora zamkne Monicu v její ložnici, o samotě si pak nalije další alkohol. Dostihují jí vzpomínky na její hrůznou a tajemnou minulost i na její dávné hříchy (árie Baby Afraid, am I afraid?). Když usne, Toby se potichu vrátí a chce se dostat k Monice, její dveře však jsou zamčeny. Toby hledá svou tamburínu, ale když spadne víko truhly a Baba se probudí, ukryje se Toby za závěs loutkového divadla. Vyděšená Baba popadne revolver a vyzývá neznámého přítomného, aby se ozval, jinak bude střílet. Uvidí, že se pohnula opona loutkového divadla, a střelí tím směrem několik ran. Domnívá se, že zabila ducha. Monica buší na své dveře, Baba jí otevře a dívka nalézá mrtvého chlapce a běží pro pomoc. Baba zůstává nad Tobyho tělem se stále nezodpovězenou otázkou: „Byl jsi to ty?“