Nakadžima Ki-49 Donrjú | |
---|---|
Nakadžima Ki-49-I Donrjú z 1. Čútai armádní letecké školy Hamamacu | |
Určení | bombardovací letoun |
Původ | Japonské císařství |
Výrobce | Nakadžima Hikóki K. K. |
Šéfkonstruktér | ing. Nišimura a T. Kojama |
První let | srpen 1939 |
Uživatel | Japonské císařské armádní letectvo |
Vyrobeno kusů | 819 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Nakadžima Ki-49 Donrjú (Hřmící drak), ve spojeneckém kódu Helen, byl japonský osmimístný dvoumotorový bombardovací středoplošník z období druhé světové války.
Společnost Nakadžima obdržela bez soutěže specifikace na nový bombardér přímo od Generálního štábu armádního letectva. Vývoj Ki-49 zahájil ing. Nišimura v roce 1937, později vedení prací převzal jeho asistent T. Kojama. Nový stroj měl dosahovat rychlosti 500 km/h při doletu 3000 km, nosnosti 1000 kg pum a nahradit starší letouny Micubiši Ki-21. Navrhovanou obrannou hlavňovou výzbroj měl tvořit pohyblivý kanón Ho-1 ráže 20 mm v horním střelišti, ve zbylých instalacích v prosklené přídi, v zádi trupu, malých oknech na boku a spodní části trupu pak lehké kulomety ráže 7,7 mm. Pasivní ochranu tvořily samosvorné palivové nádrže a pancéřované prostory osádky. Odtoková hrana křídla blíže k trupu byla opatřena velkými Fowlerovými klapkami.
Prototyp poháněný dvojicí hvězdicových čtrnáctiválců Nakadžima Ha-5 KAI se vzletovým výkonem 708 kW poprvé vzlétl v srpnu roku 1939. Další dva prototypy včetně sedmi letounů ověřovací série měly zabudované silnější motory Ha-41 disponující vzletovým výkonem 932 kW. Po dokončení vojskových zkoušek v březnu 1941 přijalo letectvo japonské císařské armády letouny pod označením Nakadžima Ki-49-I do výzbroje. Sériová výroba byla zahájena v závodech Nakadžima Hikóki K. K. v Otě.
Na jaře roku 1942 konstruktéři zavedli instalaci silnějších motorů Nakadžima Ha-109 po 1119 kW. Po testech dvou prototypů byla v září zahájena sériová výroba nové verze Nakadžima Ki-49-II v celkovém počtu 617 exemplářů. Subverze Ki-49-IIa měla vylepšené pancéřování prostorů osádky a účinnější ochranu palivových nádrží. Druhá subverze Ki-49-IIb měla posílenou obrannou výzbroj. S výjimkou bočních střelišť byly zavedeny velkorážné kulomety Ho-103 ráže 12,7 mm, pohyblivý kanón v horním střelišti zůstal zachován. Nárůst hmotnosti 500 kg oproti původní verzi však zhoršil stabilitu za letu a ovladatelnost.
Zlepšení výkonů měla zajistit instalace osmnáctiválcových hvězdicových motorů Nakadžima Ha-117 se vzletovým výkonem po 1805 kW, vyvinutých z osmnáctiválců Ha-107. Možnosti letounů s těmito pohonnými jednotkami byly ověřovány ve druhém pololetí roku 1943 u šesti kusů označených Ki-49-III, avšak bez použitelných výsledků. Nové motory byly nevyzrálé a nespolehlivé pro sériovou výrobu Ki-49.
Licenční produkce padesátky Ki-49 probíhala v závodech firmy Tačikawa v letech 1943/44.
Spojenci se s Ki-49-I poprvé setkali v prosinci 1941 nad Novou Británií, Novou Guineí a severní Austrálií. Stroje Ki-49-I ze základny v Nové Guineji provedly 19. února 1942 nálet na Port Darwin.[zdroj?!]
Ki-49-I v závěru své bojové kariéry dosloužily vybaveny radary a detektory magnetických anomálií při protiponorkovém hlídkování. Některé Ki-49-II byly zase přestavěny na transportní letouny. Řada Ki-49 obou verzí byla v závěru války použita k sebevražedným útokům, naložena 1600 kg výbušnin a řízena dvoučlennou osádkou.
Údaje podle[1]