Norský pravopis je soustava pravidel a doporučení pro správné psaní v norštině. Norský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin dj [j], hj [j], hv [v], různý způsob psaní téže hlásky jako v případě sj, sk, skj [ʃ], relativně velké množství výjimek apod.). Používá mnohé spřežky. K zápisu norštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena (Æ, Ø, Å), která se řadí na konec abecedy.
Norština má dvě spisovné varianty – bokmål a nynorsk. Vzhledem k odlišnostem slovní zásoby a fonologie se rovněž liší způsob psaní u jednotlivých slov. Hlavní zásady čtení a psaní jsou však v obou kodifikovaných normách shodné. Obě normy navíc připouštějí značnou volnost a možnost volby z různých variant psaní.
Norská abeceda má 29 písmen:
| A a | B b | C c | D d | E e | F f | G g | H h | I i | J j | K k | L l | M m | N n | O o |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| a | be | ce | de | e | eff | ge | hå | i | je/jodd | kå | ell | em | enn | o |
| P p | Q q | R r | S s | T t | U u | V v | W w | X x | Y y | Z z | Æ æ | Ø ø | Å å | |
| pe | ku | err | ess | te | u | ve | dobbeltve | eks | y | zett | æ | ø | å |
Písmeno Å (å) bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané Aa (aa).[1] Dřívější spojení písmen aa se ještě stále vyskytuje ve jménech a ve starých dokumentech. Ve slovnících se aa řadí stejně jako å až na konec.
Norská abeceda se liší od švédské, ale shoduje se s dánskou. Švédská abeceda totiž používá Ä (ä) místo Æ (æ) a Ö (ö) místo Ø (ø). Také pořadí posledních tří písmen je ve švédské abecedě jiné (Å, Ä, Ö).
| Písmeno | Výslovnost | Poznámka | ||
|---|---|---|---|---|
| Přízvučná dlouhá | Přízvučná krátká | Nepřízvučná | ||
| A, a | ɑː | ɑ | ɑ | zadní, blíží se českému /o, ó/ |
| E, e | eː | ɛ | ə | dlouhé zavřené jako „brněnské“ /é/, krátké otevřené jako „pražské“ /e/ v přízvučných slabikách před /r/ je otevřenější, splývá s výslovností krátkého /æ/, v nepřízvučných slabikách se redukuje [ə] |
| I, i | iː | ɪ | ɪ | |
| O, o | obvykle uː někdy ɔ: |
obvykle ɔ někdy u |
obvykle ɔ někdy u |
pravidla výslovnosti psaného o nejsou jednoznačně dána, dlouhé před /v/ a /g/ často jako [ɔ:], krátké před /rt, rs, rn, rl, rd/ často [u] (viz též poznámky pod tabulkou) |
| U, u | ʉː | ʉ | ʉ | zvuk mezi /u/ a /y/; někdy vyslovováno [u] |
| Y, y | yː | ʏ | ʏ | jako německé /ü/ |
| Æ, æ | æː | æ | — | obvykle před /r/, velmi otevřené (blíží se českému /a, á/) |
| Ø, ø | øː | ø | ø | jako německé /ö/ před /r/ otevřenější [œ] |
| Å, å | ɔː | ɔ | ɔ | |
| Dvojhláska | Výslovnost |
|---|---|
| ai | ɑɪ |
| au | æʉ |
| ei, eg | æɪ, ɛɪ |
| oi | ɔʏ |
| øy, øg | øʏ |
| ui | ʉʏ |
| Písmeno nebo skupina písmen |
Výslovnost | Poznámka |
|---|---|---|
| c | s | před e, i, y (pouze v cizích slovech) |
| k | v ostatních případech (pouze v cizích slovech) | |
| dj | j | na začátku slov |
| g | j | před i, y, ei v přízvučných slabikách |
| g | v ostatních případech | |
| gj | j | na začátku slov |
| gn | ŋːn | na konci slabik |
| h | h | neznělé |
| hj | j | na začátku slov |
| hv | v | na začátku slov |
| k | ç | před i, y, ei v přízvučných slabikách (jako ich-laut v němčině) |
| k | v ostatních případech | |
| kj | ç | |
| ng | ŋ | |
| rd | ɖ | |
| rl | ɭ | |
| rn | ɳ | |
| rs | ʂ | |
| rt | ʈ | |
| sj, skj | ʃ | |
| sk | ʃ | před e, i, ei, øy v přízvučných slabikách |
| sk, sːk | v ostatních případech | |
| -sjon | ʃuːn | |
| sl | ʃl | |
| tj | ç | |
| z | s |
Poznámky k výslovnosti bokmålu:[2][3]