Paolo Di Paolo

Paolo Di Paolo
Narození17. května 1925
Larino
Úmrtí12. června 2023 (ve věku 98 let)
Termoli
Příčina úmrtíleukemie
Povolánífotograf
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Paolo Di Paolo (17. května 1925, Larino – 12. června 2023, Termoli) byl italský fotograf.[1][2] V letech 1954 až 1966 byl nejpublikovanějším fotografem v časopise Il Mondo, který založil a vedl Mario Pannunzio, pro který fotografoval reportáže o osobnostech jako byli například: Pier Paolo Pasolini, Michelangelo Antonioni, Anna Magnani, Giorgio De Chirico, Ezra Pound, Marcello Mastroianni, Luchino Visconti, Oriana Fallaci, Giuseppe Ungaretti a mnoho dalších, stejně jako pořizoval zprávy o událostech souvisejících s kulturou, politikou a uměním toho období.[3]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1925 v Larino v Molise, v roce 1939 se přestěhoval do Říma, aby dokončil svá klasická studia. Bezprostředně po válce se zapsal na filozofickou fakultu Univerzity La Sapienza, kde byl žákem Guida De Ruggiera a spolužákem a také blízkým přítelem Lucia Collettiho.

Mezi polovinou 40. a začátkem 50. let 20. století navštěvoval umělecké kruhy Říma, kde se dostal do kontaktu se skupinou Forma 1 a předními osobnostmi jako Mario Mafai, Giovanni Omiccioli, Giulio Turcato, Antonio Corpora, Pietro Consagra, Carla Accardi a Mimmo Rotella, a tak se rozhodl rozvíjet svůj zájem o figurativní umění prostřednictvím fotografického média. Mezitím pracoval v nakladatelství a v roce 1953 byl jmenován šéfredaktorem časopisu Viaggi Cit. Le tourisme en Italie (Cestovní ruch v Itálii).

Ve fotografii debutoval jako amatér, „ve smyslu fotografování pro radost“. V roce 1954 začal spolupracovat s kulturním týdeníkem Il Mondo, který založil a řídil Mario Pannunzio. Di Paolo se stal jedním z hlavních spolupracovníků, který se může pochlubit největším počtem záběrů, které se objevily v tiráži (573 snímků)[4]. Je to také první podepsaná fotografie, která se objevila v novinách, a také poslední zveřejněná v závěrečném čísle. V letech 1954 až 1956 rozšířil svou spolupráci na Incom Illustrated Week v režii Francesca Malgeriho.

Ve stejném období také začal stabilně pracovat pro týdeník Tempo, řízený Arturo Tofanelli, pro který provedl četné reportáže, mimo jiné společně s Pierem Paolem Pasolinim, Antonio Cederna, Lamberti Sorrentino, Mino Guerrini a Luigi Romersa a jako vyslanec také značně cestoval mimo Itálii (Sovětský svaz, Írán, Japonsko, Spojené státy americké).

Díky přátelstvím navázaným v kinematografických a uměleckých kruzích mohl pořizovat soukromé a exkluzivní fotografie největších intelektuálů, herců a režisérů té doby.

Od poloviny 50. do poloviny 60. let nafotografoval několik významných reportáží o elitních osobnostech: bývalého italského suveréna Umberta II. fotografoval v neoficiálním rozměru spolu s jeho dětmi v Portu, místě exilu Carla Alberta; Enzo Ferrari v továrně mezi svými dělníky a motory; Anna Magnani ve své vile v Circeo; hony na lišku a exkluzivní koňské soutěže; plesy evropské šlechty.

Kromě toho prováděl důležité sociologické výzkumy, jako je The long road of sand z roku 1959 o zvycích Italů na dovolené, sepsaný s Pierem Paolem Pasolinim. Režiséra pak sledoval při natáčení filmů Evangelium podle Matouše a Mamma Roma a pořizoval i velmi soukromé záběry: doma, s matkou, na „monte dei cocci“ v Římě i při vzpomínkách u hrobu. Antonia Gramsciho na římském nekatolickém hřbitově.

Svou činnost fotografa završil usilovnou spoluprací se slavnou novinářkou Irene Brin a vytvořil tak „tandem“ specializovaný na exkluzivní reportáže o mezinárodní vysoké společnosti.

V roce 1966 byl Il Mondo uzavřen. Di Paolo se proto rozhodl přestat pracovat jako fotograf na volné noze; učinil tak telegramem adresovaným samotnému Pannunziovi: „ Dnes pro mě a pro další přátele ambice být fotografem umírá “[5]. Tempo také přestalo vycházet o deset let později; Di Paolo se tak vrátil ke svým filozofickým studiím a historickému bádání, přičemž jeho fotografický archiv skládající se z 250 000 záběrů zůstal dlouho ve sklepě a poté jej znovu objevila jeho dcera Silvia. Obrovský materiál byl od té doby katalogizován a upravován.[4]

Zemřel v nemocnici San Timoteo v Termoli dne 12. června 2023 ve věku 98 let.[6]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • 2016 Můj svět, Muzeum Louvre, Řím (8. března – 12. dubna 2016), kurátor: Giuseppe Casetti. Katalog výstavy s texty Ermanno Rea, Bruce Webera a Silvie Di Paolo[7][8].
  • 2019 Lost World[nedostupný zdroj], MAI – Národní muzeum umění I století, Řím (17. dubna – 1. září 2019), prodlouženo na základě zájmu veřejnosti do konce září 2019[9].

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Paolo Di Paolo, Paolo Di Paolo. Mondo perduto. Fotografie 1954–1968 a cura di Giovanna Calvenzi, Venezia, Marsilio Editori, 2019.

Televize a rozhlas

[editovat | editovat zdroj]

Claudio Moschin, korespondent RSI Televisione Svizzera, provedl rozhovor s fotografem Paolem di Paolem u příležitosti zahájení jeho dvojvýstavy v Sozzani Foundation v Miláně: rozhovor byl odvysílaný v televizním zpravodajství RSI (vydání 20:00) dne 15. května 2021 a poté také znovu spuštěn webem TvSvizzera.it ve stejný den.[10]

Sobota 8. června ve 21:30 na Rai 3 pro druhou sérii vysílání Vše je osvětlené, televizní moderátorka Camila Raznovich věnovala první díl fotografovi Paolovi di Paolovi, který podle tiskové kanceláře RAI „přispěl k předat velkou část italské paměti 19. století jako zrod Autostrada del Sole, léta Dolce Vita, filmy Piera Paola Pasoliniho nebo dílny Enza Ferrariho“[11]. Dne 2. června 2019 ve věku 94 let poskytl Paolo di Paolo rozhovor pro Rai Radio 3 s dlouhým, kultivovaným a jasným rozhovorem na různá témata a také na téma rodící se italské fotožurnalistiky[12].

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Ferdinando Castagnoli - Paolo Di Paolo, "Il Foro Romano", Milán, Editoriale Domus, 1957
  • Antonio Cederna - Paolo Di Paolo, "Via Appia Antica", Milán, Editoriale Domus, 1957
  • Paolo Di Paolo, "I Cadetti" (Kadeti), Řím, Armádní generální štáb, 1970
  • Giovanni Spadolini - Paolo Di Paolo, "Il Carabiniere nel paesaggio italiano", Milán, Silvana Editoriale, 1988
  • “Il mondo dei fotografi 1951-1966” (Svět fotografů), Řím, Ministerstvo kulturního a environmentálního dědictví, Národní institut pro grafiku (Itálie), 1990. ISBN 88-85238-00-9
  • Giorgio Olmoti, "Il Boom", Řím, Editori Riuniti, 1998. ISBN 88-359-4458-9
  • "Pasolini e Roma", Milán, Silvana Editoriale, 2005.
  • Pier paolo Pasolini, "La Lunga Strada di Sabbia", Řím, Contrasto, 2005. ISBN 88-89032-93-6.
  • Pier Paolo Pasolini, "La longue route de sable", Paris, Editions Xavier Barral, 2005.
  • Massimo Cutrupi, "Il Mondo e la fotografia - Il Fondo Pannunzio", Řím, vyd. Nuova Arnica, 2005. ISBN 88-87726-19-1

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Di Paolo (fotografo) na italské Wikipedii.

  1. ↑ L’Italia perduta di Paolo Di Paolo. Internazionale [online]. 2018-12-04 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  2. ↑ WHITMORE, Greg. Paolo Di Paolo obituary. The Guardian. 4 July 2023. Dostupné online [cit. 4 July 2023]. 
  3. ↑ Pagina non trovata • Rivista Studio [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  4. ↑ a b https://www.artribune.com/arti-visive/fotografia/2019/04/mostra-paolo-di-paolo-mai-roma/[nedostupný zdroj]
  5. ↑ L'Italia nelle foto di Paolo Di Paolo. Il Post [online]. 2019-04-21 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  6. ↑ Morto Paolo di Paolo, il fotografo dell'Italia che rinasce | ANSA.it. www.ansa.it [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. 
  7. ↑ Paolo Di Paolo “Il mio Mondo”. – il museo del louvre [online]. 2016-03-01 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  8. ↑ Io e il fotografo Paolo Di Paolo – il museo del louvre [online]. 2022-07-14 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  9. ↑ Archivovaná kopie. www.raiplayradio.it [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-15. 
  10. ↑ Paolo di Paolo, il "fotografo ritrovato" in mostra a Milano. TVSvizzera [online]. 2021-05-15 [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. (italsky) 
  11. ↑ Ogni cosa è illuminata. RAI Ufficio Stampa [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné online. 
  12. ↑ Archivovaná kopie. www.raiplayradio.it [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-15.