Richard Aldington | |
---|---|
![]() Richard Aldington | |
Rodné jméno | Edward Godfree Aldington |
Narození | 8. července 1892 Portsmouth, Anglie |
Úmrtí | 27. července 1962 (ve věku 70 let) Sury-en-Vaux, Cher, Francie |
Národnost | britská |
Alma mater | Londýnská univerzita Dover College |
Povolání | básník, překladatel, novinář, romanopisec, spisovatel, životopisec, voják, literární kritik a redaktor |
Manžel(ka) | Hilda Doolittle |
Znám jako | spisovatel, básník |
Hnutí | Imagisté, Vorticismus |
Významná díla | Death of a Hero |
Ocenění | James Tait Black Memorial Prize (1946) Prix de gratitude mistralienne (1959) |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Richard Aldington (8. července 1892 Portsmouth, Anglie – 27. července 1962 Sury-en-Vaux, Francie) byl britský básník a spisovatel. Narodil se jako syn advokáta. Je znám jako autor básní o první světové válce. V roce 1929 napsal román Death of a Hero (Smrt hrdiny) a v roce 1955 kontroverzní knihu Lawrence of Arabia: A Biographical Inquiry (Lawrence z Arábie: Životopisné informace). Za biografii Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu z roku 1946 dostal cenu James Tait Black Memorial Prize.
Aldington se narodil v aglickém městě Portsmouth, studoval na Dover College a na University of London. Pro tíživou rodinou finanční situaci nedokončil studia a titul nezískal. V roce 1911 se setkal s básnířkou Hildou Doolittle a o dva roky později se s ní oženil. V roce 1928 odešel do Paříže, kde žil s Brigit Patmorovou. V Paříži se v témže roce setkal s Nancy Clarou Cunard, která ho velmi fascinovala. Po rozvodu v roce 1938 se oženil s Nettou McCullough, jež byla Brigitinou snachou. Jeho kniha Death of a Hero (Smrt hrdiny), publikovaná v roce 1929, byla jeho literární reakcí na válku. Lawrence Durrell knihu označil za "nejlepší válečný román této epochy". Román napsal během svého pobytu na ostrově Port-Cros v Provence. V roce 1930 publikoval lascivní překlad The Decameron. V roce 1933 vydal román All Men are Enemies (Všichni muži jsou nepřátelé), ve kterém se Adington znovu postavil proti válce.
V roce 1942 se se svou novou manželkou Nettou Patmore přestěhoval do USA a začal psát životopisy. První byla kniha Wellington, pojednávající o životě vévody Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu, vydaná roku 1943. Následovaly práce o Davidu Herbertu Lawrencovi Portrait of a Genius, But... (Portrét génia, ale...) z roku 1950, biografie o Robertu Louisi Stevensonovi Portrait of a Rebel (Portrét rebela) z roku 1957 a životopis Thomase Edwarda Lawrence Lawrence of Arabia (Lawrence z Arábie) z roku 1957. Kniha o Lawrencovi způsobila po publikování skandál, vyvolala okamžitý odpor a také mnoho kontroverzních tvrzení. Aldington jako první veřejně oznámil skutečnost, že Lawrence byl nelegitimní, a také tvrdil, že Lawrence byl homosexuál. Lawrence žil celý život v celibátu a jeho homosexualita byla zpochybněna i některými jeho blízkými přáteli, z nichž někteří byli homosexuálové. Také popsal Lawrence jako lháře, šarlatána a drzého mýtomana. Tato prohlášení poškodila Lawrenceovu pověst a teprve později, když byly zveřejněny důvěrné vládní spisy o Lawrenceově kariéře, bylo možno ověřit míru pravdivosti Aldingtonových tvrzení. Aldingtonova pověst se už nikdy zcela nezotavila z toho, co bylo označeno za jedovatý útok na pověst T. E. Lawrence. Mnoho lidí věřilo, že Aldingtonovo utrpení v krvavé válečné lázni Evropy během první světové války způsobilo jeho negativní postoj k Lawrenceově vynikající pověsti, kterou si získal na Středním východě.
Od roku 1958 žil Aldington v Sury-en-Vaux departement Cher ve Francii. Zemřel v Sury dne 27. července 1962, krátce poté, co se mu dostalo poct v Moskvě u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin a publikování některých jeho románů v ruském překladu. On však neschvaloval komunistickou stranickou linii a Rusům se nepodařilo přesvědčit ho, aby je podpořil. Jeho politika se ve skutečnosti pohybovala daleko doprava, ale po jeho knize o T. E. Lawrencovi pociťoval ochlazení v očích britské veřejnosti.
Aldingtonova poezie byla spjata se skupinou Imagistů a jeho poezie tvoří téměř třetinu inaugurační antologie Imagistů Des Imagistes (1914). Termín imagistes ve skutečnosti vymyslel pro Hildu Doolitle a Aldingtona v roce 1912 Ezra Pound. Aldingtonova poezie byla tehdy nekonečným volným veršem. Později měly jeho verše kadence dlouhé a smyslné, jeho básnické obrazy byly vyvážené ornamentem. Byl jedním z básníků kolem skupiny proto-Imagist Thomase Ernesta Hulmeho; Robert Ferguson ve svém portrétu Hulmeho života vykresluje Aldingtona jako příliš přecitlivého. Neschvaloval Holmeho robustní přístup k ženám. Avšak sdílel s Hulmem přesvědčení, že experimentování s tradičními japonskými básnickými formami může ukázat cestu anglické avantgardní literatuře. Často chodil do Britského muzea a zkoumal japonské tisky Nišiki-e, které byly vytvářeny jako ilustrace k japonské poezii. Dobře se znal s Wyndhamem Lewisem. V té době posuzoval jeho práci v časopise The Egoist.[P 1] V té době byl také spolupracovníkem Forda Madoxe Forda, v roce 1914 mu pomáhal s propagačním materiálem pro vládní komisi. V roce 1915 se Aldington s manželkou přestěhovali do Londýna do blízkosti Ezry Pounda, Dorothy Shakespearové, Davida Herberta Lawrence a Friedy Lawrenceové. Jejich vztah se upevnil společnými romantickými idejemi a také mrtvě narozeným dítětem. Aldington diktoval také The Good Soldier, když Hilda zjistila, že dílo je příliš trýznivé. Mezi roky 1914 a 1916 byl literárním editorem a redaktorem periodika The Egoist spolu s Leonardem Compton-Rickettem pod vedením Dory Marsdenové. Hariet Monroeová, americká literární kritička, považovala Choricos za nejlepší Aldingtonovu báseň, za jednu z nejkrásnějších básní o smrti v anglickém jazyce. Rozdíl mezi skupinami Imagist a Futurist byl částečně definován Aldingtonovým kritickým nesouhlasem s poezií Filippa Marinettiho.
Aldington se připojil k britské armádě v roce 1916 během první světové války a byl zařazen do Royal Sussex Regiment v listopadu 1917. Byl zraněn na západní frontě. Ze svých zranění se nikdy plně nezotavil a pravděpodobně trpěl tehdy neuznávaným syndromem posttraumatické stresové poruchy. V roce 1919 po narození dcery se Aldington a Hilda Doolittle pokoušeli obnovit jejich manželství, které bylo narušeno Hildinými vztahy, které měla v době, kdy byl Aldington ve válce. V té době měla Hilda vztah s Cecilem Grayem, přítelem spisovatele D. H. Lawrence. Poté navázala vztah se spisovatelkou a básnířkou z bohaté rodiny Bryher, vlastním jménem Annie Winifred Ellerman, se kterou žila v otevřeném vztahu do konce svého života. H. D. a Aldington se formálně oddělili a navázali jiné vztahy, ale rozvedli se až v roce 1938. Přáteli zůstali až do smrti.
Aldington pomáhal T. S. Eliotovi praktickým způsobem. Přesvědčil Harrietu Shaw Weaverovou, aby jmenovala Eliota jeho zástupcem v periodiku The Egoist (pomáhal Poundovi), a později v roce 1919 doporučil Bruce Richmonda z The Times Literary Supplement, pro který recenzoval francouzskou literaturu. Byl v redakční radě s Conradem Aikenem, T. S. Eliotem, W. Lewisem a Aldousem Huxleyem z londýnského literární čtvrtletníku Coterie novináře Chamana Lalla, který vycházel v letech 1919–1921. S lady Ottoline Morrellovou, Leonardem Woolfem a Harrym Nortonem se podílel na iniciativě Ezra Poundy, která měla dostat Eliota z banky (Eliot měl práci na mezinárodním oddělení londýnské banky Lloyd's, a jeho přátelé chtěli dosáhnout toho, aby tam přestal pracovat a věnoval více času psaní poezie.) Vydáním A Fool i' the Forest (Blázen v lese) z roku 1924 Aldington upozorňoval na nový styl poezie iniciovaný Eliotovou básní The Waste Land. V té době byl vydáván například v The Chapbook. V roce 1925 se Adlington zhroutil, neboť z finančních důvodů velmi pracoval. Ztratil zájem o poezii a záviděl Eliotovi jeho slávu celebrity. Aldingtonová se stala podporovatelkou Vivienne Eliotové, manželky T. S. Eliota. Svého manžela nemilosrdně satirizovala, použila ho jako předobraz postavy Jeremy Cibber v románu Stepping Heavenward z roku 1931. Aldington v té době žil s Arabellou Yorke (skutečné jméno Dorothy), milenkou, která bydlela v Londýně na Mecklenburgh Square. Byl to dlouhý a vášnivý vztah, který skončil, když Aldington v roce 1928 odešel do zahraničí.
Aldington býval velmi kritický. Obvinil georgiánské básníky[1], že jsou regionální ve svém pohledu a malí ve své lásce. Udělali si výlet na krátký víkend do malé chalupy, kde napsali malou báseň na malé téma. Poskytl však pomoc i podporu jiným literárním osobnostem, dokonce i osobám, jako byl alkoholik Harold Edward Monro, k jehož práci byl nejvíce kritický. Alec Waugh ho popsal jako zahořklého z války. Ze svého splínu se vypsal v románech jako The Colonel's Daughter (Dcera plukovníka) z roku 1931. Jeho romány ve skutečnosti obsahovaly poněkud zahalené, znepokojující portréty některých jeho přátel (T. S. Eliot, D. H. Lawrence, zvláště Ezra Pound). Jejich přátelství takové zobrazení ne vždy přežilo. Lyndall Gordon charakterizuje jeho popis Eliota v memoárech Life for Life's Sake (Život za život) z roku 1941 jako jízlivý. Jako mladý muž si užíval kritiky Williama Butlera Yeatse, ale zůstal v s ním v dobrých vztazích a později ho navštívil v Rapallu. Jeho nekrolog v časopise The Times v roce 1962 ho popsal jako rozzlobeného mladého muže ještě předtím, než se to pro další generaci stalo módním a kdo zůstal až do konce rozzlobeným starým mužem.
Žil v Provence, Montpellier, Aix-en-Provence a Sury-en-Vaux. Je pohřben na místním hřbitově v Sury. Dne 11. listopadu 1985 a je jmenován mezi 16 básníků, píšících o válce. Připomíná je nápis na břidlicovém kameni odhalený jako pocta básníkům píšících o válce ve Westminsterském opatství.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Richard Aldington na anglické Wikipedii a The Egoist (periodical) na anglické Wikipedii.