Vojtěch Hynais

Vojtěch Hynais
prof. Vojtěch Hynais
prof. Vojtěch Hynais
Narození14. prosince 1854
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. srpna 1925 (ve věku 70 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníSlavín (hrobka)
VzděláníAkademie výtvarných umění ve Vídni
Alma materAkademie výtvarných umění ve Vídni
Povolánímalíř
OceněníŘád železné koruny III. třída, rytíř
Řád čestné legie IV. třída, důstojník
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojtěch Antonín Hynais (14. prosince 1854 Vídeň[1] – 22. srpna 1925 Praha – Podolí[2]) byl český malíř a autor současné opony Národního divadla (1883).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. prosince 1854 v rodině krejčího ve Vídni jako nejstarší ze tří synů. Jeho otec byl vlastencem a účastníkem spolkového života ve Vídni a děti sám doma učil česky, protože neměl prostředky na školy.[3] Vojtěch Hynais po absolvování reálky v 16 letech nastoupil ke studiu na vídeňské Akademii, nejprve u profesorů Karla Wurzingera a Augusta Eisenmengera. Když se roku 1874 vrátil z Říma profesor Anselm Feuerbach, Hynais přestoupil do jeho ateliéru klasické malby. Feuerbach ho přizval k práci na nové budově Vídeňské umělecké akademie a zařídil Hynaisovi římské stipendium.[4] V Římě a Benátkách studoval a kopíroval díla starých mistrů (Giovanniho Battisty Tiepola, Raffaela Santiho)[5] a ve stejné době získal přízeň záhřebského biskupa Josipa Juraje Strossmayera, který od něj objednal dva obrazy.

Paříž

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1873 na Světové výstavě ve Vídni se Hynais seznámil s ostatními umělci budoucí Generace Národního divadla a viděl zde díla francouzského akademického klasicismu. Do Paříže odjel v roce 1878 s doporučením k malíři Jaroslavu Čermákovi, ale zastihl ho již umírajícího. Oslovil tehdejšího prominentního malíře Paula Baudryho a ten ho doporučil na pařížskou Akademii. Od roku 1878 studoval u Jean-Léona Gérôma na pařížské École des Beaux-Arts.[6][4] V Paříži byl ve stálém kontaktu se svými krajany (Václav Brožík, Luděk Marold, Václav Sochor, Antonín Chittussi) a pomáhal stipendistům Augustinu Němejcovi a Františku Bílkovi. V roce 1879 poprvé vystavoval v Praze v rámci výstavy Umělecké besedy.[4] Hynais se v Paříži v roce 1883 oženil s modelkou Augustou Vorinovou, se kterou už měl dvě děti, syna Jiřího a dceru Annu (rovněž malířku).[3] Aby uživil rodinu, zabýval se kromě malby také grafickou tvorbou (plakáty) a spolupracoval s porcelánkou v Sèvres. Získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater.[4]

Udržoval kontakty s pražskými umělci (Josef Václav Myslbek) i mecenáši (Vojta Náprstek, Josef Hlávka, Josef Škorpil, Josef Stupecký) a některé z nich portrétoval, mj. vytvořil sérii portrétů rodiny Daubků při pobytu na jejich zámku v Litni. Hynais byl autorem plakátu pro Jubilejní zemskou výstavu roku 1891. Až po velkém naléhání svolil, že se zúčastní výzdoby Národního divadla a zhotoví její novou oponu. Na nádvoří České techniky byl pro něj roku 1883 postaven ateliér, kde se však dělil o místo se sochařem Bohuslavem Schnirchem, což mu nevyhovovalo.

Praha

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1894 na návrh Josefa Hlávky přijal místo profesora na pražské Akademii a působil zde až do smrti roku 1925. Josef Hlávka pro profesory Akademie pronajal a nechal přestavět Wiehlův pavilon postavený pro Zemskou výstavu v Holešovicích a během stavby nové budovy Akademie se zasloužil se o to, že nové ateliéry byly projektovány „na míru“ konkrétních umělců. Hynais spolu s ostatními se tam přestěhoval roku 1903.[7] V důsledku oční choroby přišel v devadesátých letech o oko.[4]

Hynais získal během života řadu ocenění na pařížských Salonech a zlaté medaile na Světových výstavách. Byl rytířem Řádu železné koruny III. třídy, důstojníkem francouzské Čestné legie, členem české Akademie nauk a umění, čestným předsedou Jednoty umělců výtvarných a čestným doktorem Univerzity Karlovy.[8] Zemřel 22. srpna 1925 v Praze a je pohřben na vyšehradském Slavíně.[4]

Pražské adresy

[editovat | editovat zdroj]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Hynais již jako student vídeňské Akademie získal za svůj obraz Muka sv. Víta římské stipendium a podílel se na malířské výzdobě nové budovy vídeňské Akademie. Pro biskupa Strossmayera zhotovil dva obrazy – Madona se sv. Albertinou, sv. Michal. Během pobytu v Paříži získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater – osobnosti světového dramatu od Euripida ke Grillparzerovi.[4]

Vojtěch Hynais, Paridův soud, 1892
Vojtěch Hynais, Ležící akt

Hynais usiloval stát se úspěšným salonním umělcem. Byl typickým představitelem klasické akademické malby a navazoval na díla svých učitelů Feuerbacha a Gérôma. Během pobytu v Itálii kopíroval díla starých mistrů, zejména Raffaela Santiho a Giovanniho Battisty Tiepola. Suverénně zvládl módní luministickou malbu založenou na světelných efektech mlžných oparů a světlem prozářených barev.[9] Kapli českého hospice v Římě vyzdobil nástěnnými malbami českých světců.[4]

Jako modely v ateliéru mu stály některé slavné ženy – od Suzanne Valadon (obraz Pravda a žena na houpačce na oponě Národního divadla) po pražskou Ernestinu Wittnerovou. Sám si vybíral výrazné typy na ulici, využíval členy rodiny a známé a pracoval i s fotografií. V ředitelně Národního divadla visí obraz sv. Cecílie, kde modelem stála herečka Berta Formanová, milenka tehdejšího ředitele Františka Šuberta.

V roce 1899 vytvořil pro Pantheon Národního muzea v Praze obrazy Umění, Inspirace, Moc a pokrok a Věda.

V letech 1919–1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét nebyl dokončen.

Vojtěch Hynais, Zima

Návrh nové opony pro Národní divadlo Hynais vypracoval v Paříži. Jako námět zvolil složitou alegorickou scénu znázorňující nové budování divadla po požáru. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais musel o své pojetí opony bojovat s komisí, která pro něj neměla porozumění a nakonec prosadil realizaci pod hrozbou soudní pří. Rozměr opony je 142 metrů čtverečních. Pracoval na ní s dvěma pomocníky 90 dnů na Karlově náměstí nedaleko Černého pivovaru. Spotřebovali 26 kg barev, hmotnost díla překročila 180 kg. Opona měla premiéru při prvním uvedení Smetanovy Libuše 18. listopadu 1883 a byla přijata chladně (podle jiných byla přijata nadšeně).

Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české a pro salonek Národního divadla alegorie čtyř ročních dob. První tři obrazy dokončil v roce 1881. Poslední z této čtveřice, obraz Zima, byl pro neshody o výši honoráře dodán se zpožděním až roku 1901 a je již ovlivněn secesí.[10] Roku 1894 v Praze s velkým ohlasem vystavil své dva velké pařížské obrazy: Paridův soud a Pravda.[4]

Po přelomu století již byla Hynaisova malba považována za nemoderní a jeho popularita postupně hasla. Jako profesor Akademie vychoval desítky malířů, mezi jinými u něj studovali např. Cyril Mandel, Arnošt Hofbauer, Herbert Masaryk, Otakar Kubín, František Janoušek, Vlasta Vostřebalová-Fischerová a Zdeněk Tůma.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Opona Národního divadla – nejznámější dílo Vojtěcha Hynaise
    Opona Národního divadla – nejznámější dílo Vojtěcha Hynaise
  • Dívka
    Dívka
  • Poezie, 1885, olej na plátně, 220 × 120 cm
    Poezie, 1885, olej na plátně, 220 × 120 cm
  • Vojtěch Hynais: Olej na plátně: rozměry : 21 × 52 cm
    Vojtěch Hynais: Olej na plátně: rozměry : 21 × 52 cm
  • Vojtěch Hynais – Na Houpačce – Světozor 1899
    Vojtěch Hynais – Na Houpačce – Světozor 1899
  • Vojtěch Hynais (kreslil Jan Vilímek)
    Vojtěch Hynais (kreslil Jan Vilímek)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Am Hof ve Vídni - strana 02-Taufe_0038
  2. ↑ Matriční zápis o úmrtí. z matriční knihy řk. farního kostela sv. archanděla Michaela v Podolí [online]. [cit. 2016-12-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Archivovaná kopie. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2013-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-23. 
  4. ↑ a b c d e f g h i LEBROVÁ, Dobromila. Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2009-12-14 [cit. 2024-09-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Archivovaná kopie. www.libri.cz [online]. [cit. 2013-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-29. 
  6. ↑ Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), 2008, s. 7
  7. ↑ Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, Perseus Praha 2006, ISBN 80-239-8554-X, s. 154-157
  8. ↑ PETRÁŇ, Josef; PETRÁŇOVÁ, Lydia. Čestní doktoři Univerzity Karlovy, 1848-2015. první. vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 386 s. ISBN 978-80-246-3774-7. S. 102, 115. 
  9. ↑ Slavné, s. 157
  10. ↑ Vojtěch Hynais - Zima, studie k výzdobě Národního divadla v Praze. Web umenia [online]. 1901 [cit. 2024-09-24]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
  • Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, Perseus Praha 2006, ISBN 80-239-8554-X
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 105–6, 109, 158, 200, 230
  • MŽYKOVÁ, Marie. Vojtěch Hynais. Praha: Odeon, 1990. 108 s. ISBN 80-207-0007-2. 
  • MŽYKOVÁ, Marie. Křídla slávy: Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Praha: Galerie Rudolfinum, 2000. 352 s. ISBN 80-86443-00-0. 
  • Žákavec F., V. Hynais 1854–1924, Praha 1924

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]