Vojtěch Jasný

Vojtěch Jasný
Vojtěch Jasný
Vojtěch Jasný
Narození30. listopadu 1925
Kelč
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí15. listopadu 2019 (ve věku 93 let)
Přerov
ČeskoČesko Česko
Povolánífilmový režisér, scenárista, fotograf, režisér, vysokoškolský učitel, divadelní režisér a filmový scenárista
Alma materAMU v Praze
Tématafilmová režie, filmová scenáristika a fotografie
OceněníPrix du jury du Festival de Cannes (1963)
Cena za nejlepší režii v Cannes (1969)
Artis Bohemiae Amicis (2007)
Výroční cena AČFK (2013)
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojtěch Jasný (30. listopadu 1925 Kelč15. listopadu 2019 Přerov[1][2]) byl česko-americký scenárista, filmový režisér, fotograf,[3] vysokoškolský pedagog a jogín.[4] Jednalo se o jednu z významných postav české kinematografie 60. let 20. století řazeného k představitelům tzv. nové vlnyčeskoslovenském filmu. Svou celoživotní tvorbou si získal mezinárodní věhlas.

V dětství, v necelých pěti letech, prodělal španělskou chřipku. Popisuje to tak, že na ni umíral a že byl „ve vysoké horečce v nebi“ a že díky té návštěvě v nebi mohl později udělat v Telči film Až přijde kocour. Po prodělání nemoci byl slaboučkým chlapcem, který jedl jen chleba s medem, polévku a ovoce.[5]

Roku 1951 absolvoval pražskou FAMU, kde studoval na filmové fakultě obor filmová fotografie a technika u profesora Karla Plicky, kterému také dělal asistenta. V 50. letech působil v Československém armádním filmu; tehdy byl rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce.[6] Se svým spolužákem Karlem Kachyňou na počátku 50. let 20. století natočil několik zajímavých dokumentárních filmů i svůj první celovečerní film Dnes večer všechno skončí (1954). Prvním jeho samostatným celovečerním filmem se stal snímek Touha (1958). Největší úspěch i všeobecnou pozornost však vzbudil až legendární film Až přijde kocour z roku 1963. Jeho posledním filmem z 60. let se stal pozdější trezorový snímek Všichni dobří rodáci z roku 1968.

Po srpnové invazi v roce 1968 byl politicky perzekvován a posléze emigroval a natáčel televizní a celovečerní filmyRakousku, ve Spolkové republice Německo, Socialistické federativní republice Jugoslávie, později ve Finsku, Francii, v Kanadě a v USA. V zahraničí natočil celkem 29 filmů. Od roku 1984 trvale žil ve Spojených státech amerických. Jako vysokoškolský pedagog působil na univerzitách ve Vídni, Salcburku, Mnichově a New Yorku. Naposledy působil na New York Film Academy, která dnes spravuje jeho rozsáhlou soukromou knihovnu. Vychoval řadu úspěšných studentů.

Po sametové revoluci se vrátil zpět do vlasti, aby zde v roce 1991 natočil film Proč Havel?, a pak roku 1999 svůj poslední celovečerní film Návrat ztraceného ráje. Do vlasti se vracel pravidelně, účastnil se filmových festivalů a obdržel mnohá ocenění. Od roku 2011 žil s nemocnou manželkou v Domě seniorů v Bystrém. Po smrti své ženy (leden 2012) se z Domu seniorů v Bystrém odstěhoval do soukromí. Poté pobýval v Přerově, kde zemřel 15. listopadu 2019 ve věku 93 let.[1][2]

Byl autorem knihy vzpomínek a lekcí o filmu Život a film. Scénář pro nový film, který se má odehrávat v Terezíně,[7] nebyl realizován.

Vojtěch Jasný měl kožní poruchu vitiligo, projevující se bílými skvrnami na obličeji i rukou.

V roce 1969 byl za film Všichni dobří rodáci oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Na Filmovém festivaluCannes roku 1969 za tento snímek získal cenu za nejlepší režii.[8] Za svá díla sbíral ocenění na filmových festivalech v Cannes, San Sebastianu, Berlíně, Buenos Aires, New Delhi a mnoha dalších.

V roce 2003 byla Vojtěchu Jasnému udělena Cena za celoživotní přínos české kinematografii na festivalu Academia Film Olomouc. V roce 2007 převzal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. V květnu 2013 mu byl udělen čestný titul doctor honoris causa Uměleckou radou JAMU v Brně, v létě roku 2013 obdržel v Karlových Varech Cenu prezidenta za přínos české kinematografii. Křišťálový glóbus, a dále v roce 2013 Výroční cenu AČK za hlubokou lidskost, kterou jsou prodchnuty jeho snímky, za filozoficky inspirující vnímání světa, silný morální rozměr jeho příběhů, výjimečnou vizualitu a nekonečnou touhu po pravdě a spravedlnosti, kterou byla prodchnuta nejen jeho filmografie, ale i celý jeho život.

Vojtěch Jasný byl také dědečkem jiného filmaře, německého režiséra a spisovatele Marcela Jasného. O zbytku rodiny není známo mnoho; Vojtěch a jeho vnuk měli vždycky vzdálený vztah, částečně ovlivňovaný tím, že žili ve dvou různých zemích, Marcelův otec se přestěhoval do Německa, když byl Marcel ještě malý chlapec.[9]

Filmografie, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b ban. Ve věku 93 let zemřel filmový režisér a scenárista Vojtěch Jasný. Kultura. ČT24 [online]. Česká televize, rev. 2019-11-16 [cit. 2020-08-31]. Dostupné online. 
  2. a b BURDA, Michal. Zemřel režisér Vojtěch Jasný, "dobrý rodák" z Valašska. Fotografie Vladimír Šťastný, Petr Dvořák, Michaela Hasíková, Jan Karásek, Drahomír Stulír; Zprávy | Valašsko. valassky.denik.cz. VLTAVA LABE MEDIA a.s., 16. listopad 2019. Dostupné online [cit. 2020-08-31]. 
  3. KLIMPL, Petr. Víme, jaký je Vojtěch Jasný režisér. Ale jaký je fotograf?. iDNES.cz. MAFRA, a. s., 11. únor 2011. Dostupné online [cit. 2020-08-31]. 
  4. RYSKA, Antonín. Můžeme porušovat přírodní zákony?. Sisyfos. Prosinec 2000, roč. VI, čís. 3, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-08-30]. ISSN 1211-2119. 
  5. LAUDIN, Radek. Díky svým slavným filmům ukázal Vojtěch Jasný Vysočinu i v zahraničí. Fotografie Martin Stolař, Monika Hlaváčová, Dan Materna, Radek Latislav, Petr Lemberk, Jaromír Komárek; Zprávy. iDNES.cz. MAFRA, a. s., 8. prosinec 2019. Dostupné online [cit. 2020-08-31]. 
  6. MORAVEC, Václav. Vojtěch Jasný. BBC [online]. 2004-09-24, rev. 2004-10-27 [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  7. Vojtěch Jasný chystá film o Terezíně (česky)
  8. Zemřel režisér i odbojář Jasný, autor Všech dobrých rodáků (česky)
  9. Aiden Stefenson, editor. New Generation Old Legacy, Volume Four 1979-1999. Bertelsmann Group. S. 327–329 (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]