François-Christophe Kellermann
| François-Étienne-Christophe Kellermann | |
|---|---|
 François-Christophe Kellermann | |
| Narození | 28. května 1735 Štrasburk  Francouzské království |
| Úmrtí | 23. září 1820 (ve věku 85 let) Paříž  Francouzské království |
| Místo pohřbení | Valmy Grave of Kellermann (48°51′35″ s. š., 2°23′41″ v. d.) Grave of Kellermann |
| Choť | Marie-Anne Barbé |
| Děti | François-Étienne Kellermann Marguerite-Cécile Kellermann |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | maršál Francie |
| Doba služby | 1750–1820 |
| Složka | Jezdectvo |
| Bitvy | Bitva u Valmy (1792) |
| Vyznamenání | velkokříž Řádu čestné legie velkokříž Řádu svatého Ludvíka Ludvíkův řád Domácí řád věrnosti jména vepsaná pod Vítězným obloukem |
 multimediální obsah na Commons | |
François-Étienne-Christophe Kellermann, také někdy de Kellerman, vévoda z Valmy (28. května 1735 Štrasburk — 23. září 1820 Paříž) byl francouzský generál, maršál Francie.
Život
[editovat | editovat zdroj]Kellermann pocházel ze saské rodiny, která se usadila již několik let před jeho narozením ve Štrasburku. Byl synem vysokého úředníka. Vystudoval vojenskou královskou školu a vstoupil do služby v armádě jako kadet roku 1752. Jako poddůstojník prodělal tažení sedmileté války a pomalu stoupal v žebříčku hodností. Roku 1769 se oženil. Jeho ženou se stala o 15 let mladší Marie-Anne Barbe. Roku 1771 byl i u pokusu Ludvíka XV. ovlivnit polské složité poměry podporou barské konfederace a 9. března 1788 dosáhl nejnižší generálské hodnosti (maréchal de camp) odpovídající přibližně dnešní hodnosti generálmajora a byl nobilizován.[zdroj?]
Přes svou vysokou funkci v královské armádě a své čerstvé šlechtictví se rozhodně přidal na stranu revoluce a v roce 1792 převzal po Lucknerovi velení moselské armády; nyní udeřila hvězdná hodina jeho života. Ustupoval se svou armádou před Prusy a 19. září 1792 se spojil se sborem generála Dumourieze, s nímž odrazil nepřítele 20. září 1792 u Valmy. Tento boj o valmský mlýn neznamenal jen počátek obratu ve válce a ústup Prusů – podle Johanna Wolfganga von Goethe, očitého svědka bitvy, „začala nová epocha dějin lidstva“. Kellermann byl za bitvu, která skončila v podstatě nerozhodně, oslavován a označován za „Vítěze od Valmy“ či „Hrdinu od Valmy“. Kellermann pak byl postaven pod velení Custinovo a po neúspěších a zatčení Custina byl obviněn, že jej při operacích na Rýnu nedostatečně podporoval. Před tribunálem Národního konventu byl osvobozen a postaven do čela armády alpské. Zde se projevil jako klidný pečlivý velitel, ale na tomto vedlejším válčišti neměl příležitost vyniknout. Roku 1793 však dostal úkol potlačit povstání proti konventu v Lyonu, který splnil. Byl však obžalován, že nepostupoval dosti rázně, a byl zatčen. Po sedmnáctiměsíčním žalářování byl osvobozen až pádem Robespierra (27. července 1794). Byl opět dosazen do velitelské funkce u alpské armády a úspěšně bránil jihovýchodní hranici Francie před Rakušany.[zdroj?]
Roku 1797 byla jeho armáda spojena s armádou generála Bonaparte a tím končí i aktivní vojenská kariéra Kellermannova. V 62 letech vstupuje generál do politiky jako senátor. Jeho zkušenosti a organizační talent jej předurčily pro funkci jednoho z nejbližších poradců Napoleonových. Je pravidelně pověřován kontrolní činností, administrativními úkoly a velením rezervních sborů. Roku 1797 se ujal organizace četnictva a 2. července 1802 byl jmenován důstojníkem Čestné legie. Velký přínos jeho syna pro vítězství u Marenga (14. června 1800) ještě zvýšil náklonnost Napoleonovu k starému generálovi a 19. května 1804 byl Kellermann jmenován maršálem císařství. Dále organizoval národní gardy, velel reservnímu sboru na Labi a roku 1808 byl ozdoben titulem vévoda z Valmy. Po bitvě u Hanau (30. října 1813) byl jmenován vrchním velitelem náhradních armád shromažujících se v okolí Met. Roku 1814 hlasoval pro sesazení Napoleona a připojil se k Bourbonům. Ludvík XVIII. jej jmenoval pairem, inspektorem armády a propůjčil mu velkokříž řádu Svatého Ludvíka. Během Sta dnů se neangažoval. Před svou smrtí vyslovil v horní komoře přání, aby po smrti bylo jeho srdce uloženo na bojišti u Valmy, což vzbudilo v monarchistické sněmovně rozpaky, nicméně bylo přání vyhověno.
Maršál Kellermann zemřel 23. září 1820[1] a jeho srdce dodnes je uloženo v památníku u Valmy, tělo je pohřbeno na hřbitově Père-Lachaise v Paříži.[zdroj?]
Význam
[editovat | editovat zdroj]Generál Kellermann byl pozorným pečlivým velitelem a nesmírně zkušeným vojákem. Jeho sláva byla založena na bitvě, kterou – přesně vzato – nevyhrál. Stal se symbolem slávy republikánských armád a jako symbol byl též povýšen do hodnosti maršála. Jeho syn generál Francois-Etienne Kellermann byl jedním z nejlepších kavaleristů Velké armády a dosáhl hodnosti divizního generála. Známý byl i maršálův vnuk Francois-Christophe-Edouard Kellermann, který byl v diplomatických službách Bourbonů.[zdroj?]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ CHISHOLM, Hugh. Encyclopædia Britannica. 11. vyd. Svazek 15. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Heslo Kellermann, François Christophe de, s. 718–719. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.
- BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.
- BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s.
- KOVAŘÍK, Jiří; CASTELOT. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.
- JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.
- KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.
- KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.
- KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.
- KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.
- KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.
- KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha: Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.
- KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.
- KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.
- KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.
- LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s.
- LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s.
- MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.
- TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s.
- WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu François-Christophe Kellermann na Wikimedia Commons
