Georges Dumézil
| Georges Dumézil | |
|---|---|
 | |
| Narození | 4. března 1898 Paříž |
| Úmrtí | 11. října 1986 (ve věku 88 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | cerebrovaskulární choroba |
| Místo pohřbení | Nuits-Saint-Georges |
| Pseudonym | Georges Marcenay |
| Povolání | jazykovědec, náboženský historik, antropolog a voják |
| Alma mater | Lyceum Ludvíka Velikého École normale supérieure |
| Témata | filologie a mytologie |
| Ocenění | čestný doktor Uppsalské univerzity (1955) čestný doktor Lutyšské univerzity (1979) Světová cena Cina Del Ducy (1984) komandér Řádu akademických palem Válečný kříž 1914–1918 … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Madeleine Legrand (od 1925) |
| Děti | Perrine Dumézil-Curien[1] Claude Dumézil |
| Rodiče | Jean Dumézil |
| Příbuzní | Hubert Curien (zeť) Bruno Dumézil (synovec) Nicolas Curien, Pierre Curien a Christophe Curien (vnoučata) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Georges Dumézil (4. března 1898 Paříž – 11. října 1986 tamtéž) byl francouzský srovnávací lingvista a religionista, představitel komparativní religionistiky. Proslavil se zejména tzv. „trojfunkční definicí“ starých Indoevropanů, zabýval se historií mýtu, překládal z kavkazských jazyků.
Život
[editovat | editovat zdroj]Dumézilův otec byl klasický filolog a Georges se už v dětství naučil latinsky a prostřednictvím spolužáka na gymnáziu se setkal s významným lingvistou Michel Bréalem. Roku 1916 byl přijat na École normale supérieure, studium lingvistiky však musel přerušit a sloužil jako důstojník ve válce. Po válce pokračoval pod vedením lingvisty Antoine Meilleta, roku 1919 složil státní zkoušku z klasické filologie a roku 1924 získal doktorát prací o souvislosti řeckého slova ambrosia s indickým nápojem nesmrtelnosti amrita. Narazil však na kritiku, že s fakty zachází příliš volně, a rozhodl se opustit Francii. Od roku 1925 byl profesorem na nově založené univerzitě v Istanbulu, kde se naučil turecky a hojně cestoval, zejména po Kavkazu, takže se stal uznávaným odborníkem na tamní jazyky (zejména osetštinu a abcházštinu), které také porovnal se starou etruštinou. Roku 1929 publikoval knihu „Flamen – Brahman“, jež srovnává funkci římských flaminiů a indických bráhmanů a kde poprvé vyložil svoji teorii trojfunkčního dělení u starých Indoevropanů. Tu pak dále rozvinul ve své nejznámější práci „Mithra – Varuna“ (1940) a dalších.
Od roku 1931 byl profesorem v Uppsale (Švédsko) a od roku 1935 profesorem srovnávací religionistiky na École pratique des hautes études v Paříži. Studoval čínštinu u M. Graneta a spolupracoval s M. Maussem. Roku 1941 musel pro obvinění ze zednářství školu opustit a učil na gymnáziu, brzy se však na ni vrátil. V letech 1949–1968 přednášel indoevropeistiku na College de France, po odchodu do důchodu přednášel v USA (Princeton, Chicago, Los Angeles) a roku 1978 byl s podporou Claude Lévi-Strausse zvolen členem Francouzské akademie.
Myšlení a odkaz
[editovat | editovat zdroj]Dumézil byl člověk mimořádné erudice a polyglot, pro něhož staré mytologie nebyly jen kuriozitami, ale hledal v nich i stopy ztracené lidské moudrosti. Objevil dosud neznámé, ale nápadné paralely mezi indickou, perskou, řeckou, latinskou, osetskou a germánskou mytologií, které studoval v detailních porovnáních. V jejich mytologiích rozlišil světlou, sluneční postavu zákonodárce (Mithra, Jupiter) a temnou, magickou postavu (Odin, Varuna). Tato podvojnost se promítla do staré představy panovníka. Dávné společnosti vykazují podle něho „trojfunkční“ dělení na kněze, bojovníky a sedláky.
Patří mezi zakladatele strukturalismu a i když jeho „trojfunkční“ teorii mnozí kritizovali pro příliš volné zacházení s fakty, jeho náhled, že polyteistická božstva je třeba studovat ne jednotlivě, ale v párech a trojicích, jak si je staré kultury samy uspořádávaly, se v religionistice prosadil. Špatné zkušenosti se zmatenou politikou francouzské demokracie posílily jeho obdiv k pevnému dynastickému řádu starých civilizací, obvinění z náklonnosti k fašismu však přesvědčivě vyvrátil D. Eribon.
Dumézil významně ovlivnil řadu svých žáků a přátel, zejména M. Foucaulta, filosofy M. Halbwachse a Rogera Cailloise nebo historika Georges Dubyho, který jeho potrojné schéma uplatnil na středověkou společnost. Význam jeho prací vyzvedl například lingvista Émile Benveniste, antropolog Claude Lévi-Strauss, řada indologů nebo E. Massonová, která je uplatnila na chetitskou kulturu.
Dílo (výběr)
[editovat | editovat zdroj]- 1926: Le probléme des centaures
- 1934: Ouranós-Varuna
- 1936: Mythes et dieux des Germains, Essai d'interprétation comparative, Paříž 1939 (PUF)
- 1940: Mithra-Varuna, Essai sur deux représentations indo-européennes de la Souveraineté. Paříž 1940 (PUF)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Georges Dumézil
- G. Dumézil, Mýty a bohové Indoevropanů. Praha: Oikúmené 1997. ISBN 80-86005-25-9
- G. Dumézil, Mýtus a epos I: trojfunkční ideologie v eposech indoevropských národů. Praha: Oikúmené 2001
- G. Dumézil, Mýtus a epos II : indoevropské epické vzory: hrdina, kouzelník, král. Praha: Oikúmené 2005
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Georges Dumézil na Wikimedia Commons - (francouzsky) Stránky s bibliografií a spisy on-line
- (francouzsky) Georges Dumézil na stránkách Francouzské akademie
| 40. křeslo Francouzské akademie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Jacques Chastenet |
1978–1986 Georges Dumézil |
Nástupce: Pierre-Jean Rémy |
