Joseph Bédier | |
---|---|
Joseph Bédier roku 1921 | |
Rodné jméno | Charles Marie Joseph Bédier |
Narození | 28. ledna 1864 6. pařížský obvod |
Úmrtí | 29. srpna 1938 (ve věku 74 let) Le Grand-Serre |
Povolání | filolog. romanista, literární historik a kritik, profesor středověké francouzské literatury |
Národnost | francouzská |
Stát | Francie |
Alma mater | École normale supérieure. |
Žánr | odborná literatura |
Témata | literární věda a romanistika |
Významná díla | Epické legendy, Román o Tristanovi a Isoldě |
Ocenění | Grand prix Gobert (1911), člen Francouzské akademie (1920), Řád čestné legie (1925) |
Manžel(ka) | Eugénie Bizarelli |
Děti | dva synové (Louis a Jean) a dcera Marthe |
Rodiče | Adolphe Bédier |
Příbuzní | Édouard Bédier (sourozenec) |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Charles Marie Joseph Bédier (28. ledna 1864 Paříž – 29. srpna 1938 Le Grand-Serre) byl francouzský filolog, romanista, literární historik, kritik a profesor, žák zakladatele romanistických studií Gastona Parise.[1]
Narodil se v Paříži v rodině právníka bretaňského původu. Dětství strávil na Réunionu. Roku 1883 byl přijat na prestižní vysokou školu École normale supérieure. Navštěvoval rovněž přednášky na École pratique des hautes études a na Collège de France, kde se setkal s filologem Gastonem Parisem, jehož žákem se stal. Po ukončení studií vyučoval v letech 1889–1891 středověkou francouzskou literaturu na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku, poté byl jmenován odborným asistentem na Univerzitě v Caen a na École normale supérieure a roku 1903 se stal profesorem na Collège de France.[2]
Roku 1891 se oženil s Eugénií Bizarelli (1869–1954), se kterou měl tři děti: syny Louise (* 1894) a Jeana (* 1896) a dceru Marthe (* 1899).[3]
Kromě různých studií o středověké epické poezii a kritických vydání středověkých francouzských eposů (například Román o Tristanovi a Isoldě roku 1900 nebo Píseň o Rolandovi roku 1922) je znám rovněž jako autor vlastních adaptací rytířských románů.
Roku 1920 se stal členem Francouzské akademie a roku 1925 obdržel Řád čestné legie.[4] Roku 1929 byl zvolen ředitelem Collège de France a stal se členem Americké akademie umění a věd.[5] Roku 1936 odešel na odpočinek. Zemřel náhle roku 1938 na mrtvici.
Bédierova teorie vyvrací teorii jeho učitele Gastona Parise, podle kterého písně vznikaly od 7. do 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí. Bédier poukazuje na to, že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších.[12]
Podle Bédiera je nutno chansons de geste považovat za útvary umělé, vzniklé nejdříve na přelomu 11. a 12. století z legend, ve kterých byly uchovány historické vzpomínky. Tyto legendy byly spjaty se svatyněmi a kláštery, přes které vedly jednak velké poutní cesty ke hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela, jednak cesty ozbrojených výprav proti saracénům ve Španělsku. V účastnících těchto poutí a výprav pak našli místní žakéři vděčné posluchačstvo pro svá vystoupení.[10]
I Bediérova teorie našla mnoho odpůrců, kteří argumentovali především tím, že v žádném dochovaném eposu se neobjevují zmínky o poutích, ačkoliv je proklamován úzký vztah žakéřů s publikem. Většinou proto byli přesvědčeni, že písně mají daleko hlubší kořeny, než předpokládal Bédier.[1]
31. křeslo Francouzské akademie | ||
---|---|---|
Předchůdce: Edmond Rostand |
1901–1918 Joseph Bédier |
Nástupce: Jérôme Tharaud |