Leonid Nikolajevič Andrejev

Leonid Nikolajevič Andrejev
Narození9.jul. / 21. srpna 1871greg.
Orel
Úmrtí12. září 1919 (ve věku 48 let)
Gorkovskoye
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníMolodyozhnoe (1919–1956)
Litěratorskije mostki (od 1956)
PseudonymJames Lynch
Povolánídramatik, spisovatel, novinář, vypravěč příběhů, básník a prozaik
Alma materPrávnická fakulta Lomonosovovy univerzity (do 1897)
Významná dílaThe Seven Who Were Hanged
DětiDaniil Leonidovič Andrejev
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
L. N. Andrejev na obraze Ilji Repina

Leonid Nikolajevič Andrejev (rusky Леонид Николаевич Андреев, 21. srpen greg. / 9. srpen jul. 1871, Orel, Rusko – 12. září 1919, Kuokkala, Finsko, dnešní ruské město Repino) byl spisovatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století. Jeden z nejsložitějších a vnitřně nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury předrevolučního období.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Po absolvování gymnázia v Orlu studoval práva nejprve na petrohradské, později na moskevské univerzitě. Studia dokončil v roce 1897. Poté se zabýval advokátní praxí, té však brzy zanechal a věnoval se plně literární činnosti.

Jeho první povídka O hladovém studentu, od níž si sliboval úspěch, mu byla vrácena redakcí petrohradského listu Nědělja (Týden). Stejný osud stihl i jinou ranou povídku Obnažená duše. Roku 1895 bylo otištěno několik jeho črt o studentském životě v listě Orlovskij vestnik (Orlovský věstník) a také povídka On, ona a vodka. Tyto prvotiny však zůstaly vcelku nepovšimnuty. Od roku 1897 působil jako zpravodaj v listě Moskovskij vestnik (Moskevský věstník) a později jako fejetonista v moskevském listě Kurjer, v němž uveřejňoval v letech 1898-1903 fejetony, publicistické stati a divadelní referáty pod názvem Meloči žizni (Drobný život), podepisoval je pseudonymem Džems Linč. V témže listě otiskoval i svá beletristická díla. Prvním z nich byla povídka Bargamot i Garaska (1898), jíž si povšiml Maxim Gorkij, který později získal Andrejeva ke spolupráci s nakladatelstvím Znanije.

V raných dílech Andrejev navázal na humanistické tradice ruské literatury 19. století. Jeho rané fejetony a povídky, v nichž líčil těžký život městské chudiny a drobných řemeslníků, se vyznačovaly ostře kritickým vztahem k buržoazní společnosti. Již zde se projevovala Andrejevova skepse i sklon k psychologizaci, soustředění na vnitřní svět jednotlivce, na pocit ztracenosti lidského individua v nepřátelském prostředí. Zazněl tu už protest proti odlidštění života v soudobé civilizaci, většinou však jeho hrdinové byli pasivními oběťmi okolností, jímž se nedokázali vzepřít. V mnoha povídkách lze již vysledovat prvky, jež později převládly ve zralé Andrejevově tvorbě – nevíru v rozum v povídkách Mysl (1902) a Prizraki (1904), přeceňování síly slepých pudů a živočišných instinktů v novelách Bezdna (1902) a V mlze (1902), snahu o filozofické zobecnění a alegorizaci příběhu v povídce Stěna (1901) apod.

Svérázným vyjádřením Andrejevova ateismu i jeho absolutní skepse bylo „bohoborectví“ v novele Život Vasilije Fivejského (1903), v dramatu Savva aj. V některých dílech zobrazil své sympatie k revolučnímu hnutí, např. v povídkách V temnou dál (1900), Cizinec (1902), Marseillaisa (1903), Povídka, která nebude nikdy dokončena (1908), Ivan Ivanovič (1908). V novele Červený smích (1904) odhalil nelidskou tvář války. Represálie vůči revolucionářům po porážce revoluce odsoudil z humanistických pozic v dramatu Ke hvězdám (1906) i v řadě novel, z nichž nejproslulejší jsou Povídka o sedmi oběšených (1908) a Gubernátor (1906).

V pozdějších letech, kdy se ideově rozešel s Maximem Gorkým i jeho programem realistické, politicky angažované a výrazně demokraticky orientované literatury, převládl v jeho tvorbě sklon k subjektivismu a k filozofickým abstrakcím.

Portrét Leonida Andrejeva

Po roce 1908 se převažujícím principem jeho tvorby stala groteskní deformace skutečností, čímž se do značné míry přiblížil soudobým modernistickým literárním směrům. V jistém smyslu lze mluvit o Andrejevově expresionismu, ačkoliv se tento směr zformoval značně později. Tato nová Andrejevova orientace se nejmarkantněji projevila v cyklu jeho tzv. filozofických her, jež lze jen těžko zařadit k některému uměleckému směru. Současníci je považovali za hry převážně symbolistní, ovšem v mnohých z nich nalezneme vedle rysů expresionistických i silné realistické znaky. Cyklus tvoří dramata Život člověka (1906), Car Hlad (1907), Černé masky (1908), Anathema (1909) a Oceán (1910). V těchto dramatech autor řešil především problém lidské existence – otázku života a smrti, dobra a zla, rozumu a citu a v neposlední řadě problém svobody osobnosti a lidské nesmrtelnosti.

Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky, jako věčný, nesmyslný pohyb v kruhu. Současně s vysoce abstraktními mystickými dramaty psal i nadále hry kriticko-realistického zaměření. V divadelních hrách Dny našeho žití (1908) a Gaudeamus (1909) zobrazil banální život změšťáčtělých studentů, v třídílném cyklu Anfisa (1909), Katěrina Ivanovna (1912) a Profesor Storicyn (1912) pak morální rozklad měšťácké rodiny.

Nejzralejším Andrejevovým realisticko-psychologickým počinem je drama Ten, kdo dostává políčky (1915). Realistické tendence jsou zde spojeny s romanticko-melodramatickými motivy, jež dodávají dramatu podmanivou emocionálnost. Hra je protestem proti malosti a nelidskosti měšťáckého světa, skutečné lidské city autor nachází jen mezi vyvrženci nebo mezi cirkusáckou bohémou.

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1910 žil Andrejev trvale ve Finské části Ruska, kde ho také zastihla světová válka. V té době hodně psal, přestože jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jaro a podzim 1917 prožil v Petrohradě a po Říjnové revoluci, již nepochopil a nepřijal, se opět vrátil do Finska. Jeho posledním dílem byla kniha Dněvnik satany (Satanův deník – 1919), napsaná krátce před smrtí, v níž zachytil válečné šílenství a předvídal brzký zánik lidské civilizace.

Leonid Nikolajevič Andrejev zemřel 12. září roku 1919 v městečku Kuokkala, dnešní Repino na okraji Petrohradu.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]