Micubiši Ki-67

Micubiši Ki-67 Hirjú
Micubiši Ki-67-I Hirjú (Létající drak), 170. sentai, letiště Kengun, Japonsko, srpen 1945
Určení	bombardér
Výrobce	Mitsubishi
Šéfkonstruktér	Kjúnodžó Ozawa
První let	17. prosince 1942
Uživatel	Japonské císařské armádní letectvo
Výroba	do 1945
Vyrobeno kusů	698 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Micubiši Ki-67 Hirjú (三菱 キ-67 飛龍; Létající drak) byl dvoumotorový středoplošný bombardér používaný japonskou císařskou armádou během druhé světové války. Armádní označení typu znělo těžký bombardér typ 4 (四式重爆撃機; 4 Šiki Džú Bakugekiki) a spojenecké kódové jméno Peggy.

Bývá označován za nejlepší japonský těžký bombardér druhé světové války.^[1] Spojenci jeho existenci poprvé zaznamenali v námořních střetech u ostrova Formosa v říjnu 1944

Konstrukce

Vývoj Ki-67 začal v únoru 1941 a byl reakcí na vydání specifikací Generálního štábu letectva japonské císařské armády, požadujících náhradu za typ Nakadžima Ki-49, který sám právě nahrazoval doposud používané bombardéry Micubiši Ki-21.^[1] Cílem bylo vyvinout vysoce výkonný těžký bombardér s vysokou obratností, schopný působit i jako těžký stíhač. Letoun navrhoval hlavní inženýr továrny Mitsubishi Kjúnodžó Ozawa (小沢 久之丞). Prototyp vyrobený v závodě číslo 1 v Nagoji poprvé vzlétl 17. prosince 1942^[2] a zbývající dva prototypy byly dodány v březnu 1943. Byť v rychlosti mírně zaostával za požadovanými 550 km/h, vynikal výbornou obratností. Dalších 16 strojů ověřovací série bylo dodáno v průběhu roku 1943 ze závodů v Oe-mači.

Zásadním zlepšením Ki-67 oproti dosavadním japonským bombardérům byla instalace samosvorných obalů části palivových nádrží, které značně zvyšovaly odolnost letounu v boji.^[2] Měl poměrně silnou obrannou výzbroj sestávající z 20 mm kanónu v ocasním střelišti a pěti 12,7 mm kulometů.^[zdroj⁠?!] Společně se silnými osmnáctiválcovými hvězdicovými motory Micubiši Ha-104 se vzletovým výkonem 1417 kW tak vznikl jeden z nejodolnějších japonských letounů druhé světové války.^[2]

První sériové Hirjú byly dodány z výrobních závodů společnosti Micubiši v Oe-mači na předměstí Nagoje a v Kumamoto v dubnu 1944.^[2] Licenční stavba probíhala rovněž v továrnách Kawasaki (91 kusů), Nippon Kókúsai (29) a Tačikawa (1). Na začátku roku 1945 musela být hlavní výrobní linka v důsledku škod způsobených bombardováním a zemětřesením přeložena z Oe-mači do továrny v Čitě. Z tohoto závodu, a od prosince 1944 také z továrny Kawasaki v Gifu, vycházely dvě subverze Ki-67-Ia a Ki-67-Ib vyráběné do závěru války. Obě subverze vybavené zařízením pro zavěšení a svrhování torpéd se odlišovaly vnitřní konstrukcí a výstrojí.^[2]

Vzhledem k odlišné japonské koncepci bombardovacích letounů, unesl pro Japonce těžký bombardér Ki-67 náklad pum, který by na straně spojenců odpovídal bombardérům středním. Místo nosnosti byl preferován například dolet. Ki-67 tak unesl 1 070 kg pum, umístěných v pumovnici, zatímco americký bombardér North American B-25 Mitchell unesl třikrát více a Martin B-26 Marauder, společně s typem Douglas A-20 dvakrát více.

Při porovnání výkonů s těmito letouny vychází Ki-67 ze srovnání nejlépe. Je rychlejší než B-25 či B-26 a srovnatelný s A-20. Měl velmi dobrou stoupavost a obratnost (především malý poloměr zatáčky). Jeho manévrovatelnost byla tak dobrá, že Japonci na jeho základě vyvíjeli dvoumotorový armádní těžký stíhač Ki-109. Námořnictvo pro změnu objednalo vývoj protiponorkové verze Q2M. Značná část sériových Ki-67 byla upravena na torpédové letouny, operující z pozemních základen. Vzniklo také několik sebevražedných variant.^[2] Například některé Ki-67 měly být upraveny k útokům na základny amerických bombardérů tak, že dostaly pod trup trojici pevných 20mm kanónů, střílejících dolů pod úhlem 30 stupňů. Projekt ale zůstal jen na papíře.

Stíhací varianta Ki-109

Micubiši Ki-109

Vývoj a stavba prototypů čtyřmístné stíhací varianty probíhala v Armádním leteckotechnickém výzkumném ústavu v Tačikawě. Po letových testech, probíhajících v prvním pololetí roku 1944, byla objednána série čtyřiadvaceti Ki-109 s pohonnými jednotkami Ha-104, později i Ha-104Ru.^[2] Společnost Micubiši stihla upravit pouze 22 sériových strojů s motory Ha-104, z nichž první dva ještě nesly horní střeleckou věž a boční střeliště.

Původně se počítalo s tím, že těžké stíhací Ki-109 budou operovat pouze v noci. Letouny měly spolupracovat v párech složených z variant Ki-109a a Ki-109b. První měla letoun zaměřit radarem a osvětlit pomocí světlometu, zatímco druhý letoun by cíl napadl pomocí svých kanónů. Vše ale zůstalo jen ve fázi projektu a Ki-109 měl být používán ve dne. Letouny pro denní útoky byly upravené tak, že v přídi nesly kanón typ 88 ráže 75 mm a pro obranu jen jeden 12,7mm kulomet v ocasním střelišti. Pumovnice byla odstraněna.

Ki-109 byly operačně nasazeny v jednotce protivzdušné obrany Japonska 107. Sentai.^[2]

Protiponorková varianta Q2M

V závěru války Japonské císařské námořnictvo požadovalo modifikaci konstrukce Ki-67 na radarem vybavený protiponorkový letoun Micubiši Q2M. Ty měly mít výkonnější motory Micubiši Kasei 25 Ocu o výkonu 1 850 hp a šestilisté vrtule. Měly nést torpéda a hlubinné pumy. Typ zůstal pouze ve fázi projektu.

Sebevražedné varianty Ki-67 KAI a Ki-67 Sakura-dan

Na konci války byly speciálně upravené verze Ki-67-I KAI, objednané 18. září 1944 pro sebevražedné akce. Posádka byla redukována na tři muže. Nebyly ozbrojené a odstraněná střeliště byla zakryta překližkou. Místo toho nesly v pumovnici a trupu dvě 800kg pumy či až 2 900 kg výbušnin. Nálož odpalovala roznětka umístěná na tři metry dlouhé tyči na přídi letounu.^[1]

Speciální útočná verze Ki-67 Sakura-dan nesla 2 900 kg těžkou termitovou kumulativní hlavicí za kabinou osádky. Tlaková vlna výbuchu měla působit na vzdálenost jeden kilometr v okruhu 600 metrů a stroj měl útočit na místa koncentrace pěchoty, nebo tanků. Byly postaveny alespoň 3 kusy.

Bojové nasazení

Ki-67-II

Ki-67 byl používán jako klasický horizontální bombardér, anebo jako torpédový bombardér. V takovém případě nesl jedno torpédo zavěšené pod trupem. Ki-67 byl poprvé bojově použit 98. Sentai začleněné do 762. Kókútai proti americkému 3. loďstvu, útočícímu v říjnu 1944 na ostrov Formosa a souostroví Rjúkjú. Dalšími útvary, vyzbrojenými Hirjú, byly 7., 14., 16., 61., 62., 74. a 110. Sentai. Jejich základny se nacházely převážně na Japonských ostrovech, ale také v Malajsku, na Formose a Sachalinu. Později byl používán při obraně ostrova Okinawa, v Číně a pro nálety na základny amerických těžkých bombardérů Boeing B-29 Superfortress na ostrovech Saipan, Tinian a Guam. Používaly se také při operacích japonských speciálních jednotek Girecu. Na konci války letouny dosloužily při sebevražedných útocích.

Přehled variant

Ukořistěný letoun Ki-67 testovaný USAAF

• Ki-67 I – prototypy, vyrobeno 19 kusů.
• Ki-67 Hirjú – hlavní sériová varianta Ki-67. Celkem jich bylo vyrobeno 679 kusů (587 vyrobilo Mitsubishi, 91 Kawasaki a 1 Tačikawa). Více než 420 z nich bylo upraveno na torpédové bombardéry.
• Ki-67 I – model určený pro testování motorů Micubiši Ha-104Ru s turbokompresorem Ru-3, vyrobeny 3 kusy.
• Ki-67 I Go-IA – pokusný letoun pro testy řízených střel, 1 kus.
• Ki-67 KAI – znám i jako To-Go. Ki-67 upravené pro sebevražedné útoky. Nejméně 15 kusů.
• Ki-67 Sakura-dan – sebevražedná verze s termitovou náloží. Minimálně 3 kusy.
• Ki-67 pro pozemní útoky – nesla pod trupem tři 20mm kanóny střílející dolů pod úhlem 30°. Určené především pro útoky pro základnám bombardérů B-29. Pouze projekt.
• Ki-67 II – prototypy se silnějšími motory Micubiši Ha-214 o 2 400 koních. Vyrobeny 2 kusy.
• Jasakuni – název pro torpédové Ki-67 používané Japonským císařským námořnictvem.
• Ki-109 – těžká stíhací varianta. Postaveny 2 prototypy a 22 sériových kusů.
• Q2M1 Taijó – námořní varianta Ki-67 vybavená radarem a určená pro protiponorkový boj. Pouze projekt.

Specifikace (Ki-67-I)

Údaje podle^[2]

Technické údaje

• Posádka: 6–8
• Délka: 18,70 m
• Rozpětí: 22,50 m
• Výška: 4,80 m
• Plocha křídla: 65,85 m²
• Prázdná hmotnost: 8 649 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 13 765 kg
• Plošné zatížení: 208 kg/m²
• Poměr výkon/hmotnost: 0,21 kW/kg
• Pohonná jednotka: 2 × osmnáctiválcový hvězdicový motor Micubiši Ha-104
• Výkon pohonné jednotky: 1 417 kW (1 900 k)

Výkony

• Maximální rychlost: 537 km/h
• Dolet: 3 800 km
• Dostup: 9 470 m
• Stoupavost: 450 m/min

Výzbroj

Ki-67-I Hirjú se zavěšenou řízenou kluzákovou pumou Micubiši Ki-147, letiště Fusa

• První tři prototypy:
  • 2× 12,7mm kulomet typu 1: po jednom v hřbetním a ocasním střelišti
  • 3x 7,92mm kulomet typu 98: po jednom v přídi a bočních střelištích
• Od 4. do 19. vyrobeného kusu:
  • 1× 20mm kanón Ho-5 ve hřbetní věži
  • 2× 12,7mm kulomet typu 1: po jednom v přídi a ocasním střelišti
  • 2x 7,92mm kulomet typu 98: po jednom v bočních střelištích
• Od 20. do 450. vyrobeného kusu:
  • 1× 20mm kanón Ho-5 ve hřbetní věži
  • 4× 12,7mm kulomet typu 1: po jednom v přídi, ocasním střelišti a v bočních kapkovitých střelištích
• Od 451. vyrobeného kusu:
  • 1× 20mm kanón Ho-5 ve hřbetní věži
  • 5× 12,7mm kulomet typu 1: jeden v přídi, dva v ocasním střelišti a po jednom v bočních kapkovitých střelištích
• 800 až 1 000 kg bomb ve vnitřní pumovnici, některé verze pro sebevražedné útoky až 2 700 kg bomb

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mitsubishi Ki-67 na anglické Wikipedii.

1. Bombardéry – Mitsubishi Ki-67 Hirjú a Ki-109 [online]. Česko: rev. 2007-12-27 [cit. 2008-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-02. 
2. JAROSLAV, Schmid. Stíhací a bombardovací letadla Japonska 2. díl. Plzeň: Fraus, 2000. ISBN 80-7238-077-X. Kapitola Micubiši Ki-67 Hirjú (Peggy), Ki-109, s. 32. 

Literatura

• FRANCILLON, René J. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. Kapitola Mitsubishi Ki-67 Hiryu (Flying Dragon), s. 186 až 191. (anglicky) 

• GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 22. 

• GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Micubiši Ki-67 Hirjú „Peggy“, s. 436–437. 

• SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla Japonska 2. díl. Plzeň: Fraus, 2000. ISBN 80-7238-077-X. Kapitola Micubiši Ki-67 Hirjú (Peggy), Ki-109, s. 26–29. 

Externí odkazy

• Fotogalerie modelu Ki-67^{[nedostupný zdroj]} (česky)
• Fotogalerie modelu Ki-109^{[nedostupný zdroj]} (česky)
• Kamufláže letounu Micubiši Ki-67 Hirjú Archivováno 31. 3. 2016 na Wayback Machine.
• IHYLS: Japan's Best "Heavy" Bomber Wasn't Very Heavy: Mitsubishi Ki-67 Hiryu na YouTube (anglicky)

Autoritní data	LCCN: sh97007484 NLI: 987007546955905171

Portály: Letectví