Carlos Saura

Carlos Saura
Carlos Saura (2018)
Carlos Saura (2018)
Narození4. ledna 1932
Huesca
Úmrtí10. února 2023 (ve věku 91 let)
Collado Mediano
Příčina úmrtírespirační selhání
Povolánífilmový režisér, scenárista, fotograf, spisovatel, filmový scenárista, režisér a filmař
Manžel(ka)Adela Medrano (1957–1961)
Mercedes Pérez (1982–1990)
Eulalia Ramón (2006–2023)
Partner(ka)Geraldine Chaplinová (1967–1979)
PříbuzníAntonio Saura (sourozenec)
Ruben Wagensberg (synovec)[1]
Významná dílaLa caza
Raise Ravens
Honeycomb
The Garden of Delights
Ana and the Wolves
… více na Wikidatech
Oceněníhonorary doctor of the University of Zaragoza (1993)
Evropská filmová cena za celoživotní dílo (2004)
Mezinárodní medaile umění Madridského společenství (2010)
Výroční cena AČFK (2012)
honorary doctor of the University of Madrid Complutense (2014)
rytíř Řádu umění a literatury
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlos Saura (4. ledna 1932 Huesca – 10. února 2023 Madrid) byl španělský filmový režisér a scenárista, představitel evropského psychologického filmu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhý ze čtyř sourozenců do středostavovské rodiny. Jeho otec Antonio Saura Pacheco pocházel z Murcie, byl právník a státní úředník. Matka, Fermina Atarés Torrente, byla koncertní pianistka. Carlos měl staršího bratra Antonia Sauru (1930–1998), který se stal malířem, a dvě mladší sestry, Maríu del Pilar a Maríu de los Ángeles. Rodina ve vzpomínkách bratrů byla harmonická a liberální. Otec byl pracovníkem ministerstva vnitra, proto se rodina Saurových přestěhovala do Barcelony a v roce 1953 do Madridu. Saurovo dětství bylo poznamenáno španělskou občanskou válkou, během níž nacionalisté bojovali proti republikánům. Carlos od dětství projevoval umělecké sklony, věnoval se umělecké fotografii. V roce 1957 vystudoval režii. Některé zážitky ze španělské občanské války v něm zanechaly nepříjemné vzpomínky, proto život bere jako trauma a točení filmů jako terapii. Měl velmi blízký vztah ke své dominantní matce, některé postavy jeho filmů pocházejí z matriarchálně založených rodin.

Filmy

[editovat | editovat zdroj]

1958–1975

[editovat | editovat zdroj]

K filmu se dostává ke konci 50. let. Debutoval dokumentem Cuenca (1958), následoval film Los golfos (1960) který otevřel španělské kinematografii cestu k neorealismu. La caza (1965) je analýzou ran, které přinesla občanská válka, film získal cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Ve spolupráci s producentem Elíasem Querejetou vznikl i film Peppermint frappé, psychologická sonda do následků represí Francova režimu. Sondami do zla, které trápila španělskou společnost, byly i filmy Stress, es tres, tres 1968, La madriguera (1969), El jardín de las delícias (1970) a Ana y los lobos (1972). Jeho nejlepším obdobím jsou 70. léta. Ana a vlci je jeden z nejzajímavějších Saurových filmů, v hlavní roli se objevuje Geraldina Chaplin a její postava Any se vrací do volného pokračování filmu Mamá cumple cien años. Film La prima Angélica (1973) získal speciální cenu poroty na festivalu v Cannes. Film Elisa, vida mia (1975) poctěný cenou v Cannes, je pravděpodobně Saurovým mistrovským dílem, s mnoha autobiografickými rysy. V 70. letech si režisér vybírá témata, o kterých se moc nemluvilo nebo dokonce nesmělo mluvit: sex, násilí, zabíjení a jiné nižší pudy na pozadí latentní vybalancované směsice politiky a náboženství. Jeho hrdinové často vykazují vnitřní samotu, oddělenost od rodin, která se nedá zacelit. Vyhýbá se katarzi. U spousty jeho filmů lze najít autobiografické prvky, přestože Saura sám to popírá.

1981–2009

[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech začíná spolupracovat s tehdejším předním tanečníkem flamenca Antoniem Gadesem. Převedl na filmové plátno jeho taneční představení Bodas de sangre (1981) a započal tím nový směr svých hudebně tanečních filmů. Jeho Carmen 1983 byla nominována na Oscara. Další řádka filmů z osmdesátých a devadesátých let jsou: Dulces horas, Antoinera, Los Zancos. V roce 1985 natáčí v Kostarice ambiciózní projekt o hledání El Dorada. Z roku 1989 je La noche escura, z roku 1990 Ay, Carmela!, filmová adaptace stejnojmenné divadelní hry. V roce 1991 natáčí Buenos Aires film El Sur a roku 1994 začíná točit Flamenco, v roce 1997 v Argentině pak film Tango. V roce 1999 má premiéru Goya en Burdeos, z roku 2001 je Buñuel a La mesa del rey Salomón. Následují hudební snímky Salomé 2002, Iberia (2005) a Fados (2007) v portugalské koprodukci. Mezi jeho posledními filmy vynikají ještě El séptimo (2004) a Don Giovanni (2009). Pro mezinárodní výstavu v Zaragoze 2008 točí krátkometrážní Sinfonii de Aragón. V roce 1992 dostal Saura Zlatou medaili od Academia de las Ciencias y las Artes Cinematograficas de Espanha a roku 1994 titul doctor honoris causa na Univerzitě v Zaragoze.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Byl třikrát ženat a má několik dětí i mimo manželství. První manželství s Adelou Medrano (španělská režisérka): synové Carlos Saura Medrano (1958) a Antonio Saura Medrano (1960), ze vztahu s americkou herečkou Geraldinou Chaplin syn Shane Saura Chaplin (1974). Druhé manželství s Marcedes Pérez: synové Manuel Saura Pérez (1980), Adrián Saura Pérez (1984), Diego Saura Pérez (1987). Třetí manželství s Eulálií Ramón (španělská režisérka) dcera Ana Saura Ramón (1994)

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Páskové (1959) – Kluci z předměstí udělají pro zábavu zločin. Po jeho uvedení nesměl Saura 2 roky točit.
  • Pláč pro banditu (1964)
  • Hon (1966) Tři muži na lovu králíků ve vyprahlé pustině, kde řeší rodinné a jiné záležitosti; motto: „zabíjet nemocné přináší neštěstí“; obsahuje násilí, ne však v primární podobě; končí tragicky.
  • Doupě (film) (1969)
  • Anna a vlci (1972) – Anglická vychovatelka přijíždí do starého sídla, jemuž vládne matka tří synů, z nichž každý trpí jinou úchylkou; střet naprosto odlišných světů; při snaze služky odejít jí v tom synové zabrání; končí tragicky.
  • Sestřenice Angelika (1973) – O člověku, který se dospělý vrací do svého dětství; abstraktní, lyrický.
  • Eliso, můj živote (1976) – Příběhy a postavy z deníku nalezeného dcerou hlavního hrdiny, se bez ostré hranice prolínají se skutečností; film nabízí množství interpretací, má výborný paralelní střih a zvuk složený z mnoha vrstev; pravděpodobně nejlepší Saurův film.
  • Krvavá svatba (1981) – Život za zákulisím profesionálních tanečníků
  • Carmen (film) (1983) – Bizetova opera, prolínaná se scénami z prostředí přípravy na novodobé ztvárnění
  • El Dorado (1987) – Dobývání Jižní Ameriky a násilné prosazování křesťanství (sebekritické téma zejm. pro Španělsko)
  • Temná noc (1989) – Člověk, který zasvětil celý život Řádu, pokoušený sv. Jan od Kříže
  • Salomé (2002) – Vyprávění o baletním představení založeném na známém biblickém příběhu o krásné tanečnici Salome, která se zamiluje do Jana Křtitele.
  • Já, Don Giovanni (2009) – Drama o skutečném životním příběhu libretisty opery Don Giovanni. Mladý Lorenzo da Ponte je vyhnán z Benátek a najde útočiště ve Vídni, kde se setkává s W. A. Mozartem. Protože je Lorenzo nadějným básníkem dostane možnost napsat libreto k nové opeře. Film je velmi často srovnáván s Amadeem Miloše Formana, přestože vypráví jiný příběh.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ RUBEN WAGENSBERG“JO TINC MÉS DISCREPÀNCIES AMB JUNTS PER CATALUNYA QUE AMB ELS COMUNS”. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]