Ignác Alpár | |
---|---|
Ignác Alpár | |
Rodné jméno | Schöckl |
Narození | 17. ledna 1855 Budapešť |
Úmrtí | 27. dubna 1928 Curych |
Příčina úmrtí | zápal plic |
Místo pohřbení | Hřbitov Kerepesi |
Národnost | uherská |
Alma mater | Bauakademie (do 1877) |
Povolání | architekt |
Zaměstnavatelé | Technická a hospodářská univerzita v Budapešti |
Partner(ka) | Antonie Orthová |
Příbuzní | Ambrus Orth (švagr) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ignác Alpár (17. ledna 1855, Budapešť – 27. dubna 1928, Curych) byl uherský architekt, představitel budapešťskéhp pozdního historismu a eklekticismu.
Narodil se v Budapešti pod jménem Ignác Schöckl jako druhé dítě z osmi. Jeho matka Maria Eiselleová pocházela z řemeslnické rodiny Wünterbergů, otec Mathias (Matěj) Schöckl byl původem Rakušan ze Štýrského Hradce, majitel prvního truhlářského závodu v Budapešti. Alpár se po skončení základní školy vyučil zedníkem a roku 1873 získal výuční list. Od roku 1874 pracoval v ateliéru architekta a stavitele Alájoše Hauszmanna, který ho povzbudil, aby pokračoval studiem na Stavební akademii v Berlíně, zvané také Schinkelova akademie, podle koncepce a osnov, které pro školu vytvořil architekt Karl Friedrich Schinkel. Alpár zde byl žákem Heinricha Stracka (1805-1880) a tehdejšího ředitele akademie, Richarda Lucaeho (1829-1877).
Po ukončení studií nastoupil na praxi, pracoval v různých berlínských ateliérech. V roce 1880 získal ocenění tamní stavební společnosti, tzv. "Schinkelovu medaili". V tomto roce si pomaďarštil své jméno na Alpár. V roce 1881 absolvoval delší studijní pobyt v Itálii a v Tunisu. V letech 1882–1888 byl asistentem Technické univerzity v Budapešti, kde se zdokonaloval v samostatném projektování. Roku 1888 si otevřel vlastní kancelář. Stavěl pak v menších městech, zejména v Transylvánii, ale také v Šoproni, Pécsi a v Bratislavě. Od přelomu století se Budapešť stala jeho hlavním působištěm. V roce 1906 podnikl studijní cestu do Konstantinopole, Sýrie a Palestiny. Inspirace tamní architekturou se v následujících letech promítla do orientálních prvků jeho návrhů fasád.
První domy podle jeho návrhů byly postaveny v rumunském Semihradsku, v Erdély a Sighisoaře. V roce 1889 za výstavbu lázní "Herkules" získal ocenění Františka Josefa I.. V témže roce se oženil s Antonií Orthovou a získal zakázku na výstavbu lázní v Szapáry. Pro své rodné město Roku 1890 se vrátil do Budapešti a otevřel si vlastní projekční kancelář, která se také podílela na úpravách cizích projektů, nebo dílčích technických úkolech. Například spolupracoval na projektu rekonstrukce a dostavby zámku ve Smolenicích. Do roku 1900 stavěl především menší školy, kostely a nájemní byty v uherském hlavním městě Budapešti, v Sedmihradsku a v Horních Uhrách. V roce 1888 měl vlastní ateliér který stěhoval podle budov, které sám navrhl. Jeho kariéra rychle pokročila a dostal se mezi vůdčí komerční architekty svého období. Svědčí o tom i fakt, že vyhrál 22 z 50 architektonických soutěží.
Alpárova raná díla mají typické znaky historismu a berlínské Schinkelovy školy. Veřejné budovy mívají klasické průčelí s vysokým sloupovým řádem. Mísí se v nich stavební typy, články a výzdobné prvky gotiky, renesance a baroka. Od přelomu století na některých stavbách začal používat principy a prvky secese. Jeho ateliér realizoval celkem 126 staveb, ale převážně to jsou vily, řadové činžovní domy nebo školy. Vynikají mezi nimi veřejné budovy: především hrad Vajkdahunyád, dále banky, burzovní palác, pojišťovny, kostely, divadla, radnice i lázně.
Jeho celoživotní tvorbu připomínají: bronzový pomník, pamětní tabule na budově Vajdahunyadu v Budapešti, jeho jméno nese několik ulic v Maďarsku.