Do literatury vstoupil vlastním nákladem vydanou sbírkou básníMumei šišú (1947, Bezejmenné básně), ale jeho hlavní doménou se brzy stala próza. Roku 1950 vydal slavnou surrealistickou povídkuAkai maju (Červený kokon), za níž obdržel Cenu poválečné literatury. O rok později obdržel Akutagawovou cenu za sbírku povídek Kabe (Zeď) a stal se autorem mladé generace. Světové slávy dosáhl svým románemSuna no onna (1962, Písečná žena), když jeho filmová adaptace režiséra Tešigahary obdržela roku 1964 na filmovém festivalu v Cannes zvláštní cenu kritiky.[2]
V roce 1956 se zúčastnil sjezdu československých spisovatelů v Praze. Dojmy z cest popsal o rok později v díle Tóó o juku (Cesta východní Evropou).
Od šedesátých let se také výrazně věnoval divadlu. Jeho nejznámější divadelních hrou je Tomodači - Kuroi kigeki (1967, Přátelé - Černá komedie), za kterou obdržel Tanizakiho literární cenu. Roku 1971 založil svou vlastní divadelní skupinu Abe Kóbó sutadžio (Studio Kóbó Abeho), pro kterou napsal celou řadu her a ve které se herci (mladí a začínající i již známí a významní) výrazně podíleli na konečné podobě představení. Právě v dramatech nejvíce formuloval svou kritiku společnosti.[2]
V jeho díle se objevují prvky a postupy surrealismu, existencialismu, vědecko-fantastické literatury i detektivního románu, které osobitě rozvíjí v japonském prostředí.[1] Jeho psychologicky perfektně prokreslené postavy trpí pocitem odcizení ve společnosti a neschopností komunikace s okolím. Obvykle nemívají jména a jsou označována pouze obecnými názvy (muž, děvče, stařena, aj.) Abe je označován za prvního skutečně internacionálního japonského spisovatele a společně s Mišimou Jukijo za nejvýznamnějšího japonského dramatika druhé poloviny 20. století. Také jeho esejistická tvorba pokrývá širokou škálu problémů od teorie umění před otázky sociální a politické. Byl několikrát navrhován na Nobelovou cenu za literaturu a je překládán do mnoha světových jazyků. Kromě literární činnosti se též aktivně věnoval umělecké fotografii.[2]
Suna no onna (1962, Písečná žena), román o středoškolském učiteli a entomologovi, který je při své výpravě za novým druhem brouka, o kterém věří, že jej jeho nález konečně proslaví, vlákán v jedné vesnici do písečné jámy, odkud nelze uniknout. Zde je vesničany nucen žít, vyhrabávat písek a dodávat jim ho. Po několika neúspěšných pokusech o útěk zjistí, že mu život v jámě společně s mladou "písečnou" ženou, která jej sexuálně uspokojuje (což se mu v jeho nevydařeném manželství nestávalo), vlastně vyhovuje (po dodání určeného množství písku dostane nejen svůj příděl základních životních potřeb, ale i cigarety, alkohol a denní tisk), takže nakonec nemá k odchodu žádný důvod. Román obdržel literární cenu Jomiuri.
Tanin no kao (他人の顔, 1964, Tvář toho druhého), psychologický román s vědeckofantastickou zápletkou. Jeho hrdinou je vědec, který si při výbuchu v laboratoři poraní svou tváři tak, že i přes snahu lékařů zůstává zohyzděn. Mezi lidmi se pohybuje jen v obvazu, což mu znemožňuje kontakt s okolím, takže se stává záhadnou anonymní bytostí bez tváře. Podrobí se tedy experimentu, při kterém je mu vytvořena maska k nerozeznání od skutečného lidského obličeje. V této masce však ztrácí svou osobnost a jeho život s tváří toho druhého je příčinou jeho naprosté existenciální rozpolcenosti i manželského rozvratu.
Mukankei na ši (1964, Nesouvisející smrt), sbírka povídek,
Moecukita čizu (1967, Spálená mapa), román o detektivovi, který při pátrání po zmizelém člověku sám ztratí orientaci v odcizené společnosti.
Hako otoko (1973, Krabicový muž), román, jehož hlavní hrdina pozoruje z kartonové krabice život v Tokiu.
Warau cuki (1975, Smějící se měsíc), sbírka povídek,
Mikkai (1977, Tajné setkání) surrealistický detektivní román,
Hakobune Sakuramaru (1984, Archa Sakuramaru), román,