RGM-6 Regulus (SSM-N-8) | |
---|---|
Střela Regulus vystavená na muzejní ponorce USS Growler (SSG-577) | |
Typ | protilodní střela |
Místo původu | USA |
Historie služby | |
Používána | 1955-1964 |
Historie výroby | |
Výrobce | Vought |
Základní údaje | |
Hmotnost | 4670 kg |
Délka | 10,1 m |
Rychlost | podzvuková |
Účinný dostřel | 925 km |
RGM-6 Regulus (SSM-N-8) byla americká podzvuková střela s plochou dráhou letu vyvinutá společností Vought. Byla to první strategická řízená střela s jadernou hlavicí ve výzbroji amerického námořnictva.[1] Ve službě byla v letech 1955-1964.[2] Nahradila ji výkonnější nadzvuková střela RGM-15 Regulus II. Letounové střely řady Regulus I/II byly později zcela nahrazeny balistickými raketami UGM-27 Polaris.
Americké námořnictvo pracovalo od roku 1946 na získání řízené střely typu země-země. Původně plánovalo využít letounovou střelu JB-2, což byla kopie německé V-1, ta však nakonec sloužila jen k získání potřebných zkušeností. Kontrakt na vývoj zcela nové řízené střely SSM-8 (později SSM-N-8) získala roku 1946 americká společnost Vought.[1]
Střela vybavená proudovým motorem Allison J33 měla unést hlavici o hmotnosti 3000 liber (jadernou hlavici) rychlostí 0,85 M na vzdálenost 500 námořních mil. Svou koncepcí a výkony byla střela Regulus velmi podobná armádní střele MGM-1 Matador. Ministerstvo obrany dokonce chtělo, aby námořnictvo přerušilo vývoj Regulusů a převzalo typ Matador, to si však svůj vývoj uhájilo.[2]
První zkušební let střely XSSM-N-8 proběhl v březnu 1951, první vypuštění z hladinové lodě USS Princeton (CV-37) třídy Essex[3] proběhlo v listopadu 1952 a v červenci 1953 proběhl také první start z ponorky třídy Gato USS Tunny (SS-282). V té době byla střela přejmenována na Regulus I, aby se odlišila od výkonnější RGM-15 Regulus II.[1] Do služby byla střela přijata roku 1955. Jejím prvním nosičem v operační službě se stal těžký křižník USS Los Angeles (CA-135). Sériová výroba střel Regulus probíhala do ledna 1959. Vyrobeno jich bylo celkem 514 kusů.[2]
Americké námořnictvo pro nesení střel Regulus upravilo 10 letadlových lodí, čtyři těžké křižníky a pět ponorek. Prvními americkými ponorkovými nosiči jaderných zbraní se staly dvě přestavěné konvenční ponorky (Tunny a Barbero).[2] Jako nosiče střel Regulus byly od počátku postaveny dvě ponorky třídy Grayback a konečně ponorka s jaderným pohonem USS Halibut (SSGN-587). Střely Regulus byly ze služby vyřazeny v srpnu 1964. Ponorky s nimi do té doby vykonaly celkem 41 hlídkových plaveb.[2]
Střela Regulus měla řadu nedostatků. Mimo jiné se ponorka kvůli jejímu vypuštění musela vynořit, navádění bylo zranitelné rušením a podzvukovou rychlostí letící střela byla poměrně zranitelná.[1]
Regulus byl malý konvenčně řešený letounek. Postrádal pilotní kabinu a vodorovné ocasní plochy. Startoval pomocí dvou odhazovatelných raketových motorů (boosterů) Aerojet General, přičemž za letu jej poháněl proudový motor Allison J33. Pro střelu byly určeny dvě jaderné hlavice: štěpná W-5 o síle 40-50 kt a termojaderná W-27 o síle 2 Mt. Navádění bylo rádio-povelové.[1]