Valašsko

Tento článek je o regionu na Moravě. Další významy jsou uvedeny na stránce Valašsko (rozcestník).
Valašsko
Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm
Geografie
Statuskulturní region
Souřadnice49°25′20″ s. š., 18°10′ v. d.
Nejvyšší bodRadhošť (1129 m n. m.)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel250 000
Jazykvalašský dialekt češtiny (východomoravská nářeční skupina)
Národnostní složeníČeši
Náboženstvířímskokatolické, evangelické
Správa regionu
StátČeskoČesko Česko
Nadřazený celekČesko
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valašsko je tradiční etnografický region v nejvýchodnější části Moravy, u hranic se Slovenskem. Rozprostírá se v hornaté a lesnaté oblasti na povodí Dřevnice, Vláry a horní Bečvy, na území okresu Vsetín, značné části okresu Zlín a případně (v závislosti na vymezení) i přilehlých částech okresů Kroměříž, Nový Jičín a Frýdek-Místek. Východní částí se překrývá s CHKO Beskydy, ačkoliv samotné Moravskoslezské Beskydy tvoří spíše severní hranici Valašska a jádrem valašského území je Hostýnsko-vsetínská hornatina a severní část Vizovické vrchoviny. Území zahrnované do Valašska zaujímá plochu zhruba 2000 km² a přibližně 250 tisíc obyvatel (velmi záleží na míře začlenění Zlína).

Jde o svébytný národopisný a kulturní region, sousedící na jihozápadě se Slováckem, na západě s Hanou a na severu s Lašskem. Na Slovensku na něj navazuje na jihovýchodě Pováží a na východě Kysuce. V Rožnově pod Radhoštěm se nachází skanzen Valašské muzeum v přírodě, v němž byly soustředěny předměty regionální valašské lidové kultury a řemesel, včetně zachovaných domů ze zdejších měst a vesnic. Nejlidnatějšími městy Valašska jsou Zlín (na okraji), Vsetín a Valašské Meziříčí, další důležitá střediska jsou Rožnov, Vizovice nebo Valašské Klobouky.

Název a původ

[editovat | editovat zdroj]

Pojmenování Valach je slovanskými jazyky přejaté slovo Walhs původně germánského původu, používané starověkými Góty pro pojmenování Keltů, romanizovaných Keltů a románskými jazyky mluvících národů. Téhož původu je zastaralý výraz „Vlach“ = Ital.

Název mohl mít více kořenů. V germánském označení pro Římany a později v německém prostředí označuje obyvatele mluvící románskými jazyky i prostě skupinu lidí mluvící nesrozumitelným jazykem i skupinu lidí, která se živí specifickou činností – pastevectvím a chovem ovcí. Pravděpodobně se jednalo o románskou jazykovou skupinu původem z oblasti dnešního Rumunska, která byla ve středověku slovanizována, ale zachovala si své zvyky a povolání pastýřů.

Byli takto pojmenováni i romanizovaní Romové, zejména ti, kteří několik století žili jako otroci na rumunském Valašsku a kteří si plně nebo částečně přivlastnili rumunský jazyk a kteří po osvobození v roce 1856 zemi opustili. Časté romské příjmení Oláh je maďarský ekvivalent slovanského Valach „Rumun“.

V českých zemích ve středověku a novověku, bylo slovo valach používáno, jako označení pro pastevce.[1][2]

Teorie o tzv. valašské kolonizaci

[editovat | editovat zdroj]

Vídeňský filolog Franz Miklosch došel v 70. letech 19. století k závěru, že některá slova v nářečích východní Moravy mají původ v rumunštině. Na základě tohoto svého zjištění vypracoval teorii o tzv. valašské kolonizaci.[1] Ta měla probíhat teprve od 14. do 17. století. Valašské pastýřské kmeny měly dle ní migrovat z oblasti dnešního jižního Rumunska (původní Valašsko) podél karpatského oblouku směrem na západ.

Na své migrační cestě měli Valaši postupně ztratili svůj původní jazyk, s výjimkou některých slov (bača, brynza, geleta, strunga, pajta, šafel, urda, kumhár, ogar apod.), která používají ve svém nářečí, ale zároveň si měly zachovat hodně ze své kultury (zejména folklór, hudbu a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chov ovcí.

Slabinou celé teorie bylo, že Miklosch jí založil na poměrně malém vzorku slov a většina badatelů přejímala teorii především pod vlivem jeho autority.[3] Poté co byl proveden D. Krandžalovem kritický rozbor slov z moravského Valašska, kterým byl přičítán rumunský původ, ukázalo se že z přibližně 1000 takovýchto slov, bylo pouze 24 rumunského původu, nebo zprostředkování. Ta byla navíc společná všem slovanským jazykům v Karpatech (slovenštině, polštině a ukrajinštině).[3] Naopak se ukázalo, že některá "valašská slova" nejsou rumunského, ale slovanského původů, a ze slovanských území byla přenášena do etnicky rumunských oblastí.[3]

V současnosti je proto tato teorie považována za překonanou. Slovo Valach bylo mnohem pravděpodobněji na obyvatele východní Moravy přeneseno jako obecné označení pastevců, horalů, nikoli jako označení etnické.[1]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Zálesák od Vsetína a Brumova, 1786

Východ Moravy má oproti jiným jejím oblastem specifickou historii. Tradičně bylo toto neúrodné periferní území jen řídce osídleno. Ve 13. století došlo k osídlování dolin, tehdy se na kolonizaci podíleli především mnišské řády.[4]

Dřevěná plastika Valacha na Soláni

Pojem Valašsko se vžil pozvolna a s časovým odstupem. K jeho rozšíření přispěla také třicetiletá válka a valašské povstání.[5] Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno, definitivně po bitvě u Vsetína. Ve Vsetíně bylo 15. února 1644 popraveno na 200 Valachů a další byli popraveni v Brně.[6] V souvislosti s událostmi té doby se více vžil pojem Valašsko. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel či nespokojený živel.[zdroj⁠?!]

Dne 6. října 1663 zahynulo dvě stě Valachů při obraně Hrozenkovského průsmyku proti mnohonásobné přesile osmanských Turků a jejich krymskotatarských spojenců, kteří následně vpadli na jižní Valašsko, zpustošili území až po Uherský Brod a odvlekli tisíce lidí do otroctví.[7]

Neklidným obdobím bylo i 18. století, kdy se lid bouřil proti náboženskému a sociálnímu útlaku. Na Valašsku přežívala tajně evangelická víra. Náboženský útlak částečně odstranil toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce 1781.

Koncem 19. století byla na území Valašska z různých směrů přivedena železnice, roku 1885 do Vsetína (1908 protažena do Velkých Karlovic), 1899 do Vizovic a na jihu roku 1888 Vlárská dráha přes Bylnici. Valašské Meziříčí se stalo významným železničním uzlem.

Vznikem Československa se snížila odlehlost a zaostalost Valašska, které se ocitlo uprostřed nového státu. Ve Zlíně, původně nevýznamném městečku na okraji valašského regionu, probíhal od 20. let stavební a průmyslový rozmach založený na prosperitě a velkorysých plánech firmy Baťa. Byly propojeny železniční tratě v severní a jižní části Valašska (trať Hranice – Púchov, trať Horní Lideč – Bylnice), což zlepšilo jeho dopravní dostupnost a obslužnost. Významným rozvojovým počinem bylo také založení zbrojovky ve Vsetíně roku 1937.

V době druhé světové války na Valašsku působili partyzáni. Němečtí nacisté tehdy vypálili několik osad a vyvraždili tamní obyvatele. Nejznámější z těchto osad jsou Prlov a Ploština.

Po válce proběhla další industrializace a valašská města získala výrazněji průmyslový a sídlištní charakter.

Mapování dějin Valašska a života jeho lidu se od roku 1925 věnuje Valašské muzeum v přírodě[8] v Rožnově pod Radhoštěm. Toto živé muzeum pořádá každý rok i mnoho nejrůznějších akcí inspirovaných folklorem,[9] lidovými zvyky[10] a tradičními řemesly. Současně organizuje výstavy[11] a tematické vzdělávací pořady.

Cíl propagovat Valašsko jako svébytný a atraktivní turistický region měl také roku 1997 recesisticko-komerční projekt „Valašské království“, jehož tváří byl populární herec a komik Bolek Polívka (rodák z Vizovic). V rámci tohoto projektu byly vedle pokusu o konkrétní geografické vymezení Valašska také navrženy valašský znak a vlajka.

Podrobnější informace naleznete v článku Valašské království.
První mapa Valašského království (1997)

Území Valašska

[editovat | editovat zdroj]
Pohled na část obce Střelná a typickou valašskou krajinu
Kostel z Větřkovic u Příbora v Dřevěném městečku, součást Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
Soutok Rožnovské (vlevo) a Vsetínské Bečvy u Valašského Meziříčí

Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně, kromě (jiho)východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem. Navíc existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje – typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hrálo hlavní roli hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo karpatské salašnictví. Později, kdy salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel – Valašsko je tam, kde se lidé považují za Valachy.

Dále se Valašsko rozděluje na jádro regionu, okraj a přechodné oblasti. Za jádro je obvykle považováno Horní Vsacko, Vsetínsko, Rožnovsko a oblasti kolem Valašského Meziříčí na severu, Lukovsko na jihozápadě, Vizovsko a Valašské Klobouky na jihu. Na okraji leží např. Vizovice, Slavičín. Přechodné oblasti jsou: Podřevnicko (oblast kolem Zlína) – přechod mezi Slováckem, Hanou a Valašskem, avšak s převažujícím valašským vlivem, obvykle se řadí k Valašsku; dále Luhačovské Zálesí mezi Slováckem a Valašskem (bývá střídavě řazeno k oběma regionům), Hostýnské Záhoří na západě na hranicích s Hanou a severní úpatí Beskyd na pomezí Valašska a Lašska, resp. Kravařska.

Města

[editovat | editovat zdroj]

Na pomezí Valašska a sousedních oblastí:

Řeky

[editovat | editovat zdroj]

Vodní plochy

[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení

[editovat | editovat zdroj]

Ve Valašsku se nacházelo k 1. březnu 2001 celkem 385 627 obyvatel. Z nich 88,83 % bylo národnosti české, 7,35 % národnosti moravské, 0,03 % národnosti slezské a 1,37 % národnosti slovenské a další. Na Valašsku byl v součtu občanů české a moravské národnosti, 96,18 %, podíl větší než součet občanů české a moravské národnosti v celé republice.[12]

Kroj

[editovat | editovat zdroj]
Ženský moravský valašský kroj.

Ženský

[editovat | editovat zdroj]
  • rukávce (plátěná košilka se širokými rukávy)
  • kordulka, frydka (soukenná vestička zdobená sametkou, knoflíčky, vyšíváním, ...)
  • rubáč, sudnička, košulka (spodní plátěná košilka s ramínky)
  • spodnica (spodní nařasená sukně)
  • zadní sukně, kasanka, kasaňka, šorec (zástěra vázaná odzadu dopředu)
  • fěrtoch (zástěra vázaná odpředu dozadu)
  • jupka (kabátek nošený ve všední dny)
  • kanafaska (nařasená sukně s lněnou osnovou a bavlněným útkem)
  • čepec (pokrývka hlavy vdaných žen)
  • kopyce, kopaca, kopýtka (pletené vlněné ponožky)
  • vlňák
  • vyvazovačka (bílý sváteční šátek)
  • punčochy (bílé, sváteční)
  • soukenný kabátek (kabátek nošený ve svátek)
  • šátek
  • obuv (krpce, soukenné papuče, vysoké černé šněrovací boty)
  • kožuch, kožůšek, šuba, mentýk (kožich)

Úprava vlasů

[editovat | editovat zdroj]

Svobodné dívky nosily cop s pěšinkou uprostřed zapletený stužkou. Vdané ženy si dva copy omotaly kolem hlavy a nasadily na ně čepec.

Mužský

[editovat | editovat zdroj]
  • košile, košula
  • brunclek, vesta, frydka (soukenná vesta zdobená knoflíky a šňůrováním)
  • gatě, kalhoty, nohavice
  • kopyce, kopyca (bílé soukenné ponožky červeně lemované)
  • župica (sváteční soukenný kabát sahající po kolena)
  • halena, huňa (všední kabát ze sukna přírodní barvy)
  • kožuch (kožich)
  • kotula (spona na sepnutí výstřihu košile)
  • obuv (krpce, soukenné papuče, vysoké šněrovací boty)
  • opasek

Nářečí

[editovat | editovat zdroj]

Valašské nářečí je nářeční podskupina, která patří do východomoravské nářeční skupiny. Objevují se v něm některá specifická slova spojená se salašnictvím (např. ogar – chlapec, brynza – ovčí, solí konzervovaný sýr, košár – ohrada pro dobytek a specifické pojmy spojené se salašnictvím, např. pajta – otevřený přístřešek pro ukrytí stáda před letním deštěm, kumhár – závěs pro kotlík nad ohništěm v kolibě, geleta – nádoba pro nadojené mléko jednouchá, šafel – dřevěná nádoba pro vodu, větší a dvouuchá, urda – syrovátka, strunga – dřevěná ohrádka pro klidné dojení ovce atd.).

Hlavní znaky

[editovat | editovat zdroj]
  • místo dvojhlásky -ou se zachovalo staročeské -ú (múka, lúka, nejsú)
  • místo slabiky -šť slabika -šč (ščika, ščestí)
  • u sloves rozkazovacího způsobu koncovka -aj místo -ej (dívaj sa, hledajte)
  • vztažné zájmeno sa
  • ve 3. pádě rodu mužského čísla množného koncovka -om (chlapom, lesom)
  • v 6. pádě rodu mužského čísla množného koncovka -och (chlapoch, lesoch)

Slovní zásoba

[editovat | editovat zdroj]
  • ogar, ogara, synek, syneček – syn, chlapec
  • cérka, cérča, cérečka, cereňa, děvča, děvčica, cérčisko – dcera, dívka
  • roba – žena, manželka
  • drúbja, děcko – dítě
  • hafery – borůvky
  • včil – teď
  • zlavec – polštář
  • hen – tam
  • štús – hráň dřeva
  • podarebně – zbytečně
  • tož – tak, takže
  • na potvoru – naschvál
  • zemňák, zemák – brambora
  • lecico, bársco – cokoliv
  • lecigdo, bársgdo – kdokoliv
  • stříň – svrchní vrstva zmrzlého sněhu
  • cap – kozel
  • jahňa – jehně
  • krkoš, krkoška – větev
  • šrubky – šrouby

Přísloví

[editovat | editovat zdroj]
  • Aj to najmenší kuřácko má drápky k sobě.
  • Baranovi nemajú být rohy těžké.
  • Co máš zesť dnes, zes zutra, co máš udělať zutra, udělaj dnes.
  • Gdo si zmýšlá v jídle, roků sa nedožije.
  • Každý oře jak može a vláčí jak stačí.
  • Do nabitej flinty nefúkaj!

Osobnosti

[editovat | editovat zdroj]
Prezentace Valašska na veletrhu Regiontour 2010
Znak Valašského velvyslanectví v Karlových Varech
Smolina je rodištěm Josefa Valčíka, jednoho z účastníků atentátu na Heydricha

V abecedním pořadí:

Související informace naleznete také v článku Zlín#Osobnosti.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Že Valaši přišli z Rumunska? Spíše pohádka
  2. ↑ KŘIVÁNKOVÁ, Jana. Vybrané aspekty pozdní kolonizace 16. století. Na příkladu Nové Lhoty na strážnickém panství. Historická geografie. 2023, roč. 49, čís. 1, s. 60–61. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c KRANDŽALOV, Dimitr. O valaších na Moravě a valašské kolonizaci v Karpatech. Československý časopis historický. 1962, roč. 10, s. 200–201. Dostupné online. 
  4. ↑ "Toulky českou minulostí: Jdú Valaši, jdú Archivováno 1. 6. 2016 na Wayback Machine.". Český rozhlas. 14. ledna 2008.
  5. ↑ "Vsetín za valašských povstání Archivováno 9. 6. 2020 na Wayback Machine.". Město Vsetín.
  6. ↑ "Z historie Vsetína". Město Vsetín.
  7. ↑ "Dvě stě Valachů padlo. Před 350 lety se Turek jal plenit Moravu". iDnes. 12. října 2013.
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.vmp.cz [online]. [cit. 2010-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-09-08. 
  9. ↑ Archivovaná kopie. www.folklorweb.cz [online]. [cit. 2010-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  10. ↑ Archivovaná kopie. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2010-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-12-04. 
  11. ↑ Archivovaná kopie. www.folklorweb.cz [online]. [cit. 2010-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  12. ↑ JANOŠOVÁ, Iveta. Demogeografická a sídelní charakteristika Valašska [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Baletka, Ladislav: Růžďka, pohled do historie obce na Valašsku, Vsetín 1998
  • Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, Ostrava 1987
  • Burian, Ilja – Burian, Bohuslav: Dějiny protestantismu na Vsetínsku, Vsetín 1993, ISBN 80-900025-4-4
  • Dostál, František: Valašská povstání za třicetileté války, Praha 1956
  • Janoška, Martin: Valašsko očima geologa, Olomouc 2000, ISBN 80-244-0085-5
  • kolektiv autorů: Okres Vsetín, Brno, Vsetín, 2002, ISBN 80-86298-09-4
  • kolektiv autorů: Přírodou a historií Valašskomeziříčska po naučných stezkách, Valašské Meziříčí 2007, ISBN 978-80-254-4470-2
  • kolektiv autorů: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska, Valašské Meziříčí, 2000, ISBN 80-238-5704-5
  • Pavelka Jan, Trezner Jiří (eds.): Příroda Valašska, Vsetín 2001, ISBN 80-238-7892-1
  • Winnifruth,T.J.: Badlands-Borderland: A History of Southern Albania/Northern Epirus, 2003, page 44, "Romanized Illyrians, the ancestors of the modern Vlachs", ISBN 0-7156-3201-9

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]