Jeho Eminence Agostino Casaroli | |
---|---|
Kardinál-biskup Státní sekretář | |
Církev | římskokatolická |
Diecéze | Římská |
Jmenování | 1. července 1979 |
Emeritura | 1. prosince 1990 Státní sekretář |
Předchůdce | Jean-Marie Villot |
Nástupce | Angelo Sodano |
Titulární kostel | Ss. XII Apostoli biskup z Porto–Santa Rufina |
Heslo | „Pro fide et justitia“ |
Znak | |
Svěcení | |
Kněžské svěcení | 27. května 1937 |
Biskupské svěcení | 16. července 1967 světitel Pavel VI. 1. spolusvětitel Augusto Gianfranceschi 2. spolusvětitel Jacques-Paul Martin |
Kardinálská kreace | 30. června 1979 kreoval Jan Pavel II. |
Titul | kardinál-biskup kardinál-kněz |
Vykonávané úřady a funkce | |
Zastávané úřady |
|
Zúčastnil se | |
Osobní údaje | |
Datum narození | 24. listopadu 1914 |
Místo narození | Castel San Giovanni, Italské království |
Datum úmrtí | 9. června 1998 (ve věku 83 let) |
Místo úmrtí | Řím, Itálie |
Národnost | italská |
Povolání | diplomat, římskokatolický kněz a katolický biskup |
Alma mater | Papežská diplomatická akademie Papežská lateránská univerzita |
Řády a ocenění | velkokříž Řádu Isabely Katolické velkokříž Řádu peruánského slunce rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo velkokříž Řádu Adolfa Nasavského |
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Agostino kardinál Casaroli (24. listopadu 1914 Castel San Giovanni – 9. června 1998 Řím) byl římskokatolický kněz, diplomat a kardinál státní sekretář (1979–1990) Vatikánu.
Narodil se v chudé rodině v Castel San Giovanni (Piacenza). V květnu 1937 byl vysvěcen na kněze a pokračoval dále na studiu na Papežské církevní akademii. 1939 obdržel doktorát kanonického práva. V roce 1940–1961 byl zaměstnán jako úředník na Státním sekretariátu. Jan XXIII. jej v roce 1961 jmenoval náměstkem tajemníka Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Papežem Janem XXIII. byl pověřen navázáním diplomatických kontaktů se státy východního bloku. Zde vedl první diplomatickou misi do Maďarska, která se snažila vyřešit osud kardinála Józsefa Mindszentyho, který byl po potlačení Maďarského povstání v nedobrovolném vězení na americké ambasádě v Budapešti.[1] Zahájil taktéž diplomatické vztahy s Československem, kde vyjednával o postavení katolické církve, jmenování biskupů a o osudu kardinála Berana, který byl v 50. letech internován na různých místech republiky. Mimo jiné domlouval a diskutoval možnost návštěvy Josefa Berana v Římě, při které měl převzít kardinálskou hodnost. Během svých jednání se setkal i Josefem Plojharem, kterého ovšem ve své knize značně kritizoval[1]
Postupně se stal vůdčí osobností vatikánské diplomacie, vedl jednání Vatikánu s řadou zemí a byl hlavním spoluarchitektem politiky papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. vůči zemím východního bloku. Dne 4. července 1967 byl jmenován tajemníkem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Dne 16. července jej Pavel VI. vysvětil na biskupa a v roce 1979 jej Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a státním sekretářem. Dne 1. prosince 1990 na tento úřad rezignoval pro vysoký věk.
Kardinál Casaroli se jako papežský legát zúčastnil Národní pouti na Velehradě v roce 1985. V roce 1990 se zúčastnil jako kardinál státní sekretář historicky první návštěvy papeže v Československu.
V roce 2001 vydalo Karmelitánské nakladatelství jeho knihu Trýzeň trpělivosti, v níž popisuje diplomatické vztahy Svatého stolce a komunistických zemí v letech 1963–1989 a své angažmá v nich.
Kardinál státní sekretář | ||
---|---|---|
Předchůdce: Jean-Marie Villot |
1979–1990 Agostino Casaroli |
Nástupce: Angelo Sodano |