Jaroslav Vojta

Jaroslav Vojta
herec Jaroslav Vojta
herec Jaroslav Vojta
Narození27. prosince 1888
Kutná Hora, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. dubna 1970 (ve věku 81 let)
Československo Praha, Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
RodičeAlois Vojta-Jurný a Amálie Vojtová
PříbuzníHermína Vojtová a Adolf Vojta-Jurný (sourozenci)
Podpis
Jaroslav Vojta – podpis

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Vojta, zpočátku své kariéry vystupoval pod jménem Jaroslav Vojta-Jurný (27. prosince 1888, Kutná Hora[1]20. dubna 1970, Praha) byl český herec.

Pocházel ze starého a rozsáhlého českého hereckého rodu. Oba jeho rodiče Alois Vojta-Jurný a Amálie Vojtová jakož i jeho sourozenci (Hermína Vojtová a Adolf Vojta-Jurný) byli čeští herci. Z hereckého prostředí pocházela také jeho nevlastní matka Hana Vojtová a její tři sestry Otýlie Beníšková, Terezie Brzková a Marie Spurná.

Vyučil se slévačem a měl běžné strojařské vzdělání. Divadlo začal hrát nejprve ochotnicky od roku 1906, později prošel několika kočovnými hereckými společnostmi (spol. V. Sýbrta-Mělnického, spol. M. Procházkové-Malé, spol. F. Šípka, spol. J. E. Sedláčka, spol. M. Kozlanské[2]), od roku 1910 pak hrál v kamenných divadlech střídavě v Brně (1910–1913;1916–1919)[3] a Plzni. Od roku 1919 do roku 1925 byl členem Divadla na Vinohradech, od roku 1925 až do roku 1959, kdy odešel do důchodu, působil v činoherním souboru Národního divadla v Praze.

Až do vysokého věku nebyl nikdy déle nemocný. Zemřel v nemocnici týden po těžkém infarktu, aniž by stihl natočit svou roli v chystaném seriálu F. L. Věk.[4]

Pamětní deska na domě Jaroslava Vojty, ulice Vojtova, Praha Modřany.

Matka zemřela když bylo Jaroslavu Vojtovi sedm let.[5] Otec trpěl zhoubným onemocněním, vícekrát se pokusil o sebevraždu a nakonec se zastřelil.[4] Během angažmá v Plzni se Jaroslav Vojta seznámil se svou manželkou Antonií. Měli spolu dvě děti, syna Ivana († 1990), který se angažoval v Občanském fóru[6] a dceru Radanu, provdanou Pekárkovou († 2013) a od nich čtyři vnoučata.[4] Kromě vlastních dětí také po deset let vychovávali Ruth, dceru jejich kamarádky, která zemřela při autonehodě. Vnuci Jaroslav Pekárek a Jan Vojta jsou výtvarníky. [7] [8]

Hlasový projev

[editovat | editovat zdroj]

Měl velmi výrazný hlasový projev, který je dodnes vděčným objektem pro jeho různé imitátory.

Hrob na Olšanských hřbitovech

Mimo svoji standardní hereckou kariéru také značně proslul svým pověstným vypravěčským stylem při vyprávění anekdot, které prý velice často zkazil, tzv. zvojtil.

Filmové role

[editovat | editovat zdroj]

Zahrál si v několika desítkách českých filmů, většinou šlo o rázovité, zemité a bodré muže z lidu. Snad nejznámější filmovou rolí Jaroslava Vojty se stala dodnes populární postava strašlivého loupežníka Sarky-Farky z filmu Hrátky s čertem.

Nikdo nepochopí, co jsem se po tomto okamžiku natoužil, co práce jsem si vždycky se všemi rolemi dával, jen abych si proklestil cestu k tomuto kýženému cíli a dočkal se oné nejblaženější chvíle, kdy se i mně, venkovskému a původně kočujícímu herci, otevře brána toho nejdražšího a tolik milovaného stánku umění – pražského Národního divadla!.
— Jaroslav Vojta[9]
  1. Matriční záznam o narození a křtu.. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2016-10-28]. Dostupné online. 
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 566
  3. Postavy brněnského jeviště II, s. 264.
  4. a b c Příběhy slavných... Jaroslav Vojta: Sukovitá duše — Česká televize [online]. Česká televize [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. 
  5. Jaroslav Vojta [online]. ČSFD.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. 
  6. Tisk článku: JAKÝ BYL JAROSLAV VOJTA [online]. old.xantypa.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. 
  7. BERANOVÁ, Danuta. Všichni sběhli ke kočovnému divadlu. NOVINY PRAHY 12. Roč. 2013, čís. červenec - srpen, s. 1, 2. Dostupné online. 
  8. Ve foyeru příbramského divadla vznikne nová galerie [online]. Blesk.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. 
  9. Jiří Tvrzník, Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 320
  10. Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]