Plesiosauria

Jak číst taxoboxPlesiosauria
Stratigrafický výskyt: Svrchní trias - svrchní křída (asi před 203 až 66 miliony let)
alternativní popis obrázku chybí
Umělecká rekonstrukce rodu Plesiosaurus
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Reptilia)
NadřádSauropterygia
ŘádPlesiosauria
de Blainville, 1835
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zástupci skupiny Plesiosauria neboli plesiosauři ("blízcí ještěrům") byli druhohorní mořští plazi.[1][2] Byli poměrně hojnými zástupci mořské megafauny v tomto geologickém období. Objevují se ve svrchním triasu asi před 203 miliony let, jejich největší rozvoj kulminuje v období jury a přežívají až do samotného konce druhohor na přelomu křídy a třetihor (žili v časovém rozmezí před 203 až 66 miliony let). Přežití katastrofy na konci triasu jim umožnila stavba jejich těla, s mnoha adaptacemi na život v mořích a otevřeném oceánu.[3]

Paleobiologie

[editovat | editovat zdroj]

Běžní plesiosauři měli poměrně široká hydrodynamicky tvarovaná těla, krátkou ocasní část těla, dva páry dlouhých a silných ploutví, delší nebo i velmi dlouhý krk a malou hlavu (pliosauři měli naopak velkou hlavu a masivní krk).[4] Největší formy těchto dravých živočichů dosahovaly délky přes 15 metrů, u rodu Mauisaurus dokonce 20 metrů. V průměru však dosahovali rozměrů podstatně menších, kolem několika metrů. Velcí pliosauridi, jako byly rody Pliosaurus a Kronosaurus, dosahovali délky přes 10 metrů a hmotnosti až kolem 15 tun.[5] Někteří ichtyosauři (a také někteří dnešní kytovci) však byli ještě větší. Z druhohorních živočichů byli větší pouze zmínění ichtyosauři a na souši pochopitelně také někteří sauropodní dinosauři.

Ze známých taxonů plesiosaurů lze uvést například rody Plesiosaurus, Elasmosaurus, Liopleurodon nebo Kronosaurus. Výzkumy za pomoci počítačového modelování ve 3D ukazují, že plesiosauři zřejmě preferovali laterální pohyb svého dlouhého krku, což koresponduje s jeho využitím při lovu potravy (natahováním za rybami).[6] Unikátní objevy koster dosud nenarozených mláďat v tělních dutinách matek odhalily množství informací o prenatálním vývoji plesiosaurů.[7]

Předpokládané zvětšení rozměrů červených krvinek (erytrocytů) u pokročilých zástupců skupiny Sauropterygia (zejména plesiosaurů) dokládá, že se stali ve svém vývoji velmi brzy dobře adaptovanými na život v hluboké vodě a pro hluboké ponory. Dokazuje to detailní výzkum průřezů původního cévního systému ve fosilních kostech těchto mořských plazů.[8]

Výzkum ukázal, že přinejmenším u některých druhů plesiosaurů byly dorzální ("ocasní") ploutve horizontální, podobně jako u dnešních kytovců a jiných vodních savců.[9] Způsob plavání byl u těchto vodních plazů velmi neobvyklý, ale přesto energeticky efektivní.[10][11][12]

Objev

[editovat | editovat zdroj]

První nákres obratlů plesiosaura se datuje již k roku 1605.[13] Pro vědu však byly poprvé objeveny u pobřeží jižní Anglie (lokalita Lyme Regis u Dorsetu) počátkem 19. století. Objevitelkou první fosilie plesiosaura (genoholotyp Plesiosaurus dolichodeirus) byla kolem roku 1810 tehdy teprve jedenáctiletá amatérská sběratelka zkamenělin Mary Anningová (1799–1847).[14][15] Tento plaz byl vědecky pojmenován v roce 1821.[16] V roce 1816 byly objeveny fosilie plesiosaura přírodovědcem Charlesem de Gervillem také na území Francie.[17]

Zajímavé objevy

[editovat | editovat zdroj]
Fosilie druhu Kronosaurus boyacensis.

V září roku 2009 byla popsána fosilie asi 7 metrů dlouhého plesiosaura, objevená již v roce 1968 v Japonsku. Fosilie obsahovala také zuby nejméně 7 jedinců žraloka druhu Cretolamna appendiculata. Podle paleontologa K. Shimady jde o důkaz, že žraloci před 85 miliony let příležitostně lovili (nebo požírali mrtvá těla) také těchto mořských plazů[18]. Výzkum publikovaný na konci roku 2017 ukazuje, že plesiosauři měli i v meziobratlových prostorách svých dlouhých krků plně vyvinutý vaskulární systém se sítí arterií, což mohla být adaptace například pro potápění do velkých hloubek nebo pro termoregulaci.[19] I další vědecké studie naznačují, že tito mořští plazi mohli být endotermní.[20]

Fosilie plesiosaurů byly objeveny již také na území současné Antarktidy (například geologické souvrství Snow Hill Island), což svědčí o jejich značném geografickém rozšíření.[21][22][23] Zástupci skupiny Polycotylidae přežili až do samotného konce křídy, jejich biodiverzita však byla v tomto období menší.[24] Plesiosauři již byli objeveni například také na území Španělska (Algora) v období pozdně křídového cenomanu.[25]

Existovaly také sladkovodní druhy plesiosaurů, jak ukazuje například středně jurský objev z Číny (provincie S’-čchuan), publikovaný v roce 2020.[26]

U fosilie krčního obratle plesiosaurida z pozdní křídy Argentiny byly objeveny kosterní patologie patrně způsobené infekční spondylitidou, podobné projevům tuberkulózy.[27]

Extrémně vzácné jsou také otisky ploutví či trupu plesiosaurů na někdejším mořském dně, jak ukazuje studie, publikovaná koncem roku 2023.[28]

V Čechách

[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky bylo učiněno již několik fosilních objevů křídových plesiosaurů (poprvé již k roku 1855)[29], mezi nimi jde například o svrchnokřídový druh Polyptychodon interruptus (Owen, 1841; dnes klasifikovaný jako nomen dubium[30]). Nejznámější objev tohoto pliosaurida pochází z lokality Bílá Hora v Praze.[31][32].

Mezi "klasické", dlouhokrké plesiosaury z čeledi Elasmosauridae, objevené na našem území, patřil druh Cimoliasaurus teplicensis, popsaný od obce Hudcov v severozápadních Čechách roku 1906 profesorem Antonínem Fričem. Ve skutečnosti se ale téměř s jistotou nejednalo o zástupce stejného rodu, jako byl severoamerický Cimoliasaurus.[33][34]

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

Podle studií O'Keefe, 2001 a Druckenmiller & Russell, 2008).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ José Patricio O’GORMAN & Rodrigo OTERO (2023). Revision of the short-necked Cretaceous plesiosaurians from New Zealand. Comptes Rendus Palevol. 22 (6): 77-90. doi: https://doi.org/10.5852/cr-palevol2023v22a6
  2. ↑ P. Martin Sander (2023). Plesiosaurs. Current Biology. 33 (10): PR389-R394. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2023.04.018
  3. ↑ Tanja Wintrich, Shoji Hayashi, Alexandra Houssaye, Yasuhisa Nakajima and P. Martin Sander (2017). A Triassic plesiosaurian skeleton and bone histology inform on evolution of a unique body plan. Science Advances. 3 (12): e1701144. doi: 10.1126/sciadv.1701144
  4. ↑ Anna Krahl, Andreas Lipphaus, P. Martin Sander & Ulrich Witzel (2022). Determination of muscle strength and function in plesiosaur limbs: finite element structural analyses of Cryptoclidus eurymerus humerus and femur. PeerJ. 10: e13342. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.13342
  5. ↑ SOCHA, Vladimír. Největší mořští zabijáci z dinosauří éry. OSEL.cz [online]. 23. července 2024. Dostupné online.  (česky)
  6. ↑ Ramon S. Nagesan, Donald M. Henderson & Jason S. Anderson (2018). A method for deducing neck mobility in plesiosaurs, using the exceptionally preserved Nichollssaura borealis. Royal Society Open Science 5: 172307. doi: 10.1098/rsos.172307
  7. ↑ https://blogs.plos.org/paleocomm/2019/01/17/pregnant-plesiosaurs-and-baby-bones-bone-histology-reveals-ontogeny-in-polycotylid-plesiosaurs/
  8. ↑ Corinna V. Fleischle, P. Martin Sander, Tanja Wintrich & Kai R. Caspar (2019). Hematological convergence between Mesozoic marine reptiles (Sauropterygia) and extant aquatic amniotes elucidates diving adaptations in plesiosaurs. PeerJ. 7: e8022. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.8022
  9. ↑ Sennikov, A. G. (2019). Peculiarities of the Structure and Locomotor Function of the Tail in Sauropterygia. Biology Bulletin. 46: 751–762. doi: https://doi.org/10.1134/S1062359019070100
  10. ↑ Susana Gutarra, Thomas L. Stubbs, Benjamin C. Moon, Colin Palmer & Michael J. Benton (2022). Large size in aquatic tetrapods compensates for high drag caused by extreme body proportions. Communications Biology. 5: 380. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-022-03322-y
  11. ↑ Ali Pourfarzan, Donald Henderson & Jaime Gustav Wong (2022). Fluid dynamics, scaling laws and plesiosaur locomotion. Bioinspiration & Biomimetics (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1088/1748-3190/ac7fd2
  12. ↑ Susana Gutarra, Thomas L. Stubbs, Benjamin C. Moon, Beatrice H. Heighton & Michael J. Benton (2023). The locomotor ecomorphology of Mesozoic marine reptiles. Palaeontology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1111/pala.12645
  13. ↑ Richard Verstegan, (1605). A restitution of decayed intelligence or Nationum Origo, R. Bruney, Antwerpen.
  14. ↑ https://www.atlasobscura.com/places/mary-annings-plesiosaur
  15. ↑ SOCHA, Vladimír. Mary Anningová. OSEL.cz [online]. 18. srpna 2020. Dostupné online.  (česky)
  16. ↑ De la Beche, H. T.; Conybeare, W. D. (1821). Notice of the discovery of a new animal, forming a link between the Ichthyosaurus and crocodile, together with general remarks on the osteology of Ichthyosaurus. Transactions of the Geological Society of London. 5: 559–594.
  17. ↑ Arnaud Brignon (2019). Charles de Gerville et les premiers restes de Plesiosauria signalés dans le Jurassique inférieur de France (Hettangien, région de Valognes, Manche) [Charles de Gerville and the first remains of Plesiosauria reported in the Lower Jurassic of France (Hettangian, Valognes region, Manche department)]. Comptes Rendus Palevol. doi: https://doi.org/10.1016/j.crpv.2018.12.001
  18. ↑ http://dinosaurusblog.wordpress.com/2009/10/02/814246-paleontologicke-novinky-na-zacatku-rijna/
  19. ↑ Tanja Wintrich, Martin Scaal, and P. Martin Sander (2017). Foramina in plesiosaur cervical centra indicate a specialized vascular system. Fossil Record 20: 279-290. doi: https://doi.org/10.5194/fr-20-279-2017
  20. ↑ Corinna V. Fleischle, Tanja Wintrich & P. Martin Sander (2018). Quantitative histological models suggest endothermy in plesiosaurs. PeerJ 6:e4955. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.4955
  21. ↑ Jose P. O’Gorman, Soledad Gouiric-Cavalli, Roberto A. Scasso, Marcelo. Reguero, Juan J. Moly & Leonel Acosta-Burlaille (2018). A Late Jurassic plesiosaur in Antarctica: Evidence of the dispersion of marine fauna through the Trans-Erythraean Seaway?. Comptes Rendus Palevol. doi: https://doi.org/10.1016/j.crpv.2017.10.005
  22. ↑ Jose Patricio O’Gorman, R. Otero, M. Reguero & Z. Gasparini (2019). Cretaceous Antarctic plesiosaurs: stratigraphy, systematics and paleobiogeography. Advances in Polar Science. 30(3). doi: 10.13679/j.advps.2018.0049 Archivováno 23. 6. 2019 na Wayback Machine.
  23. ↑ Arthur S. Brum, Tiago R. Simões, Geovane A. Souza, André E. P. Pinheiro, Rodrigo G. Figueiredo, Michael W. Caldwell, Juliana M. Sayão & Alexander W. A. Kellner (2022). Ontogeny and evolution of the elasmosaurid neck highlight greater diversity of Antarctic plesiosaurians. Palaeontology. 65 (2): e12593. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12593
  24. ↑ V. Fischer, R. B. J. Benson, P. S. Druckenmiller, H. F. Ketchum & N. Bardet (2018). The evolutionary history of polycotylid plesiosaurians. Royal Society Open Science 2018 5: 172177. doi: 10.1098/rsos.172177
  25. ↑ N. Bardet, M. Segura & A. Pérez-García (2018). A plesiosaur (Reptilia, Sauropterygia) from the Cenomanian (Late Cretaceous) of Algora (Guadalajara Province, Central Spain). Cretaceous Research. doi: 10.1016/j.cretres.2018.05.006
  26. ↑ Feng Zhang, Hai-Dong Yu, Can Xiong, Zhao-Ying Wei, Guang-Zhao Peng & Xue-Fang Wei (2020). New freshwater plesiosaurian materials from the Middle Jurassic Xintiangou Formation of the Sichuan Basin, southwestern China. Journal of Palaeogeography, 9: 23. doi: https://doi.org/10.1186/s42501-020-00072-y
  27. ↑ Marianella Talevi, Bruce M. Rothschild, Matias Mitidieri & Marta S. Fernández (2021). Infectious spondylitis with pathology mimicking that of tuberculosis in a cervical vertebra of a plesiosaur from the Upper Cretaceous of Patagonia, Argentina. Cretaceous Research. 104982. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2021.104982
  28. ↑ Luca Natali & Giuseppe Leonardi (2023). Coneroichnus marinus ichnogenus et ichnospecies nov., a fossil trackway of marine reptile in the Maiolica Formation (Upper Jurassic–Lower Cretaceous) from Monte Conero, Marche, Italy. Revista Brasileira De Paleontologia. 26 (3): 156–171. doi: https://doi.org/10.4072/rbp.2023.3.02
  29. ↑ Socha, V. (2020). Pravěcí vládci Evropy. Kazda, Brno. ISBN 978-80-88316-75-6. (str. 160-165)
  30. ↑ Madzia D. (2016). A reappraisal of Polyptychodon (Plesiosauria) from the Cretaceous of England. PeerJ 4:e1998 https://doi.org/10.7717/peerj.1998
  31. ↑ SOCHA, Vladimír. Svět českého plesiosaura. OSEL.cz [online]. 7. listopadu 2014. Dostupné online. 
  32. ↑ SOCHA, Vladimír. Druhohorní plazi v Čechách II. OSEL.cz [online]. 13. července 2015. Dostupné online. 
  33. ↑ SOCHA, Vladimír. Skutečná česká lochneska. OSEL.cz [online]. 20. března 2020. Dostupné online.  (česky)
  34. ↑ Rozhovor o objevu s Vladimírem Sochou v pořadu Meteor.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]