Joséphin Péladan
| Joséphin Péladan | |
|---|---|
 Joséphin Péladan (vpravo) a Alexandru Bogdan-Piteşti (vlevo) v Bukurešti, 1898 | |
| Rodné jméno | Joseph-Aimé Péladan |
| Narození | 28. březen 1859 Lyon,  Francie |
| Úmrtí | 27. června 1918 (ve věku 59 let) Neuilly-sur-Seine, Francie |
| Místo pohřbení | Hřbitov Batignolles |
| Povolání | dramatik, spisovatel, kritik umění, okultista a malíř |
| Ocenění | Montyonova cena (1907) Prix Charles Blanc (1909) Joestova cena (1914) |
| Nábož. vyznání | křesťan |
| Rodiče | Adrien Péladan |
| Příbuzní | Adrien Péladan (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Joséphin Péladan (28. březen 1859, Lyon — 27. červen 1918, Neuilly-sur-Seine) byl francouzský dekadentní spisovatel, básník, kritik, okultista a velmistr řádu martinézistů, kde měl řádové jméno Sâr. Byl ovlivněn katolickým mysticismem a rosekruciánstvím. Péladanův Řád Katolické Růže a Kříže, do něhož v období 1891–1892 vstoupila řada významných umělců své doby (například mladý Erik Satie), byla již třetí odnož nově zakládaných rozekruciánských uměleckých skupin, o jejichž vůdcovství se Péladan dohadoval se svým literárním kolegou Stanislasem de Guaitou (Gaïta) a okultistou Gérardem Encaussem. Jejich nauka byla „rozkročená mezi vyhroceným sensualismem a rigorózní mystikou.“ Pokud však opravdu s řádem mystika nějak souvisela, projevovala se spíš než znalostí děl středověkých alchymistů bombastickými formulacemi jmen Nejvyššího a byla naskrz prostoupena wagneriánstvím – významnou roli hrály v Péladanových dílech mýty o Věčném návratu a o Svatém Grálu zprostředkované librety oper Richarda Wagnera.
Díky mecenáši sekty, malíři, hraběti La Rochefoucauld, mohl Péladan mezi lety 1892–1898 organizovat umělecký salón Růže a Kříže. Toho se kromě umělců, kteří šli již léta vlastní cestou k symbolismu (Puvis de Chavannes, Gustave Moreau) zúčastnili i mladší umělci druhé symbolistní vlny jako například ilustrátor Carlos Schwabe, básník Saint-Pol-Roux a malíři Ferdinand Hodler anebo Fernand Khnopff, stojící na pomezí symbolismu a dekadence. Salony byly mimořádně úspěšné (hovoří se o celkovém počtu 25 000 návštěvníků) a řád jejich organizováním poskytl platformu k prezentaci mladého umění.
Zároveň s ním deklarovali Péladanovi rozekruciáni reakci na umění realismu, v podstatě související s antipozitivistickou reakcí v literatuře a filosofii té doby. „Náměty rozekruciánských děl vylučují veškeré scény bitevní, patriotické, anekdotické, orientální, venkovské anebo sportovní. Na druhé straně Řád podporuje témata vázaná ke katolickému dogmatu, k interpretaci orientálních theogonií, k dekorativním alegoriím a vznešené nahotě.“
Spisy
[editovat | editovat zdroj]
- La Décadence latine (Latinská dekadence) – románový cyklus
- Le Vice suprême (Nejvyšší neřest), román, 1884
- Curieuse (Zvídavá), 1885
- L'Initiation sentimentale (Citové zasvěcení), 1887
- A Coeur perdu, 1888
- Isthar (Ištar), 1888
- La Victorie du mari, 1889
- Coeur en peine, 1890
- L'Androgyne, 1891
- La Gynandre (Gynandra), 1891
- Finis Latinorum (Konec Latinů), 1899
- La Vertu suprême (Nejvyšší ctnost), 1900
- Comment on devient mage (Umění stát se mágem), 1891
- Babylone, drama, 1895
- Le Prince de Byzance (Byzantský princ), drama, 1896
- Œdipe et le Sphinx (Oidipus a Sfinga), drama, 1903
- Sémiramis, drama, 1904
- La Dernière Leçon de Léonard de Vinci (Poslední lekce Leonarda da Vinci), esej, 1904
- La Clé de Rabelais, 1905
- De Parsifal à don Quichotte (Od Parsifala k Donu Quijotovi), esej věnovaný Richardu Wagnerovi, 1906
- La Doctrine de Dante, 1908
- La philosophie de Léonard de Vinci d'après ses manuscrits, esej, 1910
- De l'Androgyne. Théorie plastique, esej, 1910
- Le Secret des troubadours (Tajemství trubadúrů), 1916
- Les Drames de la conscience (Dramata svědomí) 1906–1913 – románový cyklus, z něho například:
- Les Amants de Pise (Milenci z Pisy) 1912
- La Torche renversée (Převrácená pochodeň) 1925
České překlady
[editovat | editovat zdroj]- Citové zasvěcení, román, překlad Leopold Pudlač, Praha, Symposion, Hugo Kosterka, 1903
- Srdce v očistci, překlad Arnošt Procházka, KDA, svazek 85–86, Praha, Kamilla Neumannová, 1912
- Filosofie rozkoše a jiné essaie, překlad František Linhart a Josef Šolc, Praha, František Adámek, 1913
- Umění státi se magem, překlad Emanuel Lešehrad, Praha, Alois Srdce, 1920
- Umění stát se mágem, překlad Miloš Maixner, Praha, Volvox Globator, 1997, ISBN 80-7207-064-9
Citát
[editovat | editovat zdroj]| „ | V celé literatuře prostírá se ticho o šťastné lásce: nikdo neposvětil románem šťastné lásky dvou milenců. Je to možno? Bez pochyby. Leč nebude to nikterak estetickým. Toto štěstí působí zářným způsobem a jeho vyjádření přivodilo by neuvěřitelné obtíže. | “ |
| — Filosofie rozkoše. | ||
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Aleš Pohorský: heslo Péladan Joseph in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2
- heslo Péladan Joséphin, in: Ottův slovník naučný, svazek XIX., str. 417
- DLASK, Vojtěch. Meze a možnosti hudebního symbolizování, symbolismus v hudbě. Brno: JAMU, 2009. Kapitola Symbolismus a hermetismus, s. 244–250.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Joséphin Péladan na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joséphin Péladan
- F.X.Šalda: Joséphin Péladan, 1892, Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 10.
- týž článek v jiném formátu Archivováno 2. 9. 2014 na Wayback Machine.
