Oschatzem protéká říčka Döllnitz (Dolenice), která asi po 15 km ústí v Ryzavě do Labe. Okolí je bohaté na lesy (chráněná krajinná oblast Wermsdorfský hvozd s Collmem, Dahlenské vřesoviště).
Průměrná roční teplota v Oschatzu je 8,6 °C, roční úhrn srážek 572 mm.
Zdejší místo byl osídleno před staletími. Jméno se odvozuje od starého místního slovanského názvu Oscec (Ozzec = zásek, porub, znamená totéž co Osek), přináležícího burgwardu starých Srbů a Němců situovaném v Starém Oschatzu (Altoschatz).
1200 první zmínka (svědkem nějakého právního úkonu Johannes de Ozzetz);
1344 první zmínka o občanské hlídce Geharnischten zřízené svazkem obcí Oschatz, Torgau a Grimma; Geharnischten měli za úkol potírat zločinecké tlupy v okolí;
1539 město se stává protestantským (dopisy Luthera, Melanchthona a Justa Jonas staršího v městském archivu);
1566 téměř třetinu obyvatel města vyhubil mor (z 3000 zemřelo 900 lidí);
1616 první požár města: vyhořelo 440 domů a stodol;
1628 Oschatz dosáhl počtu asi 3500 obyvatel, čím se počítal mezi největší saská města;
1637 asi 2000 obyvatel zemřelo na mor, přežilo asi 100 rodin;
1769 zavedena povinná školní docházka (pod sankcí trestu);
1795 magistr Carl Gottlieb Hering jako varhaník a zástupce rektora v městské škole (píseň pro děti: „Hopp, hopp, hopp, Pferdchen, lauf Galopp“, 1807, „Morgen Kinder wird's was geben“, 1809);
Císař přemýšlí nad jménem pro město na Döllnitzu a ptá se své ženy: „Jak bych měl to město pojmenovat?“.
A jeho žena odpoví: „Oh Schatz... (miláčku)“.[2]
Kostel sv. Jiljí (Egidia)Znak Oschatzu: lev (z kašny na Novém trhu-Neumarkt)
Turistické cesty a cyklostezky vedou Oschatzkým městským lesem, kolem zříceniny zámku Osterlandu (1211/1212) ke Collmbergu (312 m) a chráněné krajinné oblasti Wermsdorfský hvozd. Odpočinková je též cesta k nedalekému Dahlenském vřesovišti;
Döllnitzká dráha (Döllnitzbahn) je úzkorozchodná trať spojující Oschatz-Mügeln-Kemmlitz/Glossen, lidově nazývaná „Wilder Robert“ (nezkrocený, divoký Robert) nebo „Mügeln–Mutzschen–Mailand–Rom“. Dosud je v provozu, např. je nasazována k dopravě žáků. Rozchod koleje činí 750 mm, nejvyšší rychlost 30 km/h, celková délka 17 km. Cesta vede měnící se krajinou;
radnice se skvostným renesančním štítem; po požáru roku 1842 byl pod vedením významného drážďanského stavebního mistra Gottfrieda Sempera obnoven;
kostel sv. Jiljí (Egidia) s dvěma 75metrovými věžemi; po požáru roku 1842 znovu postaven Karlem Alexanderem Heideloffem (1846–1849); věžní byt obývala až do roku 1970 rodina Quietzschova, lze si jej prohlédnout;
jednou z nejstarších budov města je středověký klášterní kostel, dochovává se v něm stavební styl bývalých františkánských klášterů. Naproti němu stojí Alžbětina kaple (Elisabeth-Kapelle) se zajímavými freskami;
zbytky městské hradby s ochozem a dvěma strážními věžemi, budovy Ratsfronfeste (1574[4]) a Amtsfronfeste jsou svědky středověkého Oschatzu;
trhová kašna z roku 1589, zbytky městských hradeb s dvěma věžemi z roku 1377 a 1488;
městské muzeum s mučírnou (Folterkammer) z roku 1574 a kopií saského městského práva;
muzeum vah (Waagenmuseum);
zřícenina zámku Osterland;
saská zemská zahradní výstava 2006 (od 22. dubna do 8. října konaná v okrsku zahradní výstavy v městském parku, zajímavostí je 8,6 m dlouhý a 2,5 m široký most z textilobetonu;
kabaretiér Jürgen Hart z Academixeru jednou odpověděl na otázku, kde se mluví nejčistší německou saštinou, tj. durynsko-hornosaským dialektem, tak, že řekl: „Oschatz, neboť se zde mísí vliv Lipska a Drážďan“.
Družba Třebíče a Oschatzu byla navázána ku příležitosti oslav 750 let města Oschatzu. Součástí kulturního programu bylo dne 7. října1988 vystoupení národopisného souboru Třebíčan. Družební dohoda byla podepsána o dva dny později. Ve smlouvě se obě města zavázala vyměňovat si zkušenosti a prohlubovat vzájemnou spolupráci.[5]
Roku 2006 se Třebíč představila na saské zemské zahradní výstavě zřízením družební zahrady, složené z bludných žulosyenitových balvanů, sadových úprav, atypických laviček a kovaných symbolů města.[7]
↑ Prof. dr. Jürgen Udolph v pořadu Numen Nomen Namen v rozhlasové stanici radioeins. www.radioeins.de [online]. [cit. 2007-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27.