Rozsáhlá čtvercová náves (180 × 180 m) napovídá, že se jednalo o plánovitě založenou kolonizační vesnici, patřící panovníkovi. Tento názor podporuje i první písemná zmínka o obci z roku 1325, kdy Jan Lucemburský potvrdil měšťanům Loun jejich majetky v Cítolibech.[5] V osmdesátých letech 14. století již patřila většina vesnice přednímu šlechtickému rodu Koldiců. V polovině 15. století se zde uvádí panské sídlo. V letech 1569–1630 patřily Cítoliby rodině Hrušků z Března. Ti zde postavili renesanční zámek, zřídili faru, školu a z Cítolib učinili centrum panství. Třicetiletá válka vesnici zpustošila. Berní rula z roku 1654 eviduje z 25 usedlostí 12 opuštěných.[6] Roku 1651 koupili cítolibské panství manželé Arnošt a Markéta Blandina Schützové z Leipoldsheimu. Za jejich vlády došlo k velkému rozvoji obce. Připojením několika dalších vesnic vzniklo rozsáhlé patrimonium se správním centrem v Cítolibech. Zde byla zřízena bažantnice, postaven nový kostel sv. Jakuba a přestavěn zámek, u něhož vznikla okrasná zahrada.
V roce 1720 získal cítolibské panství rod Pachtů z Rájova. Pachtové dokončili proměnu Cítolib v barokní rezidenci, započatou za Schützů. Arnošt Karel Pachta založil zámeckou kapelu. Zaměstnal v ní i několik hudebních skladatelů, kteří vytvořili jádro cítolibské skladatelské školy. Patří do ní Jan Janoušek, Jan Adam Gallina, Jan Nepomuk Vent, Jakub Lokaj a mnozí další. Dalším hudebním ohniskem v obci byla škola, v níž učili příslušníci rodiny Kopřivů, rovněž skladatelé. Cítolibská skladatelská škola patří mezi nejvýznamnější jevy českého hudebního klasicismu.[7]
Roku 1797 prodal Arnošt Karel Pachta panství Cítoliby baronu Jakubu Wimmerovi, od něhož je 1803 zakoupil kníže Josef Schwarzenberg. V této rodině zůstal cítolibský statek až do pozemkové reformy, která v Cítolibech proběhla v letech 1924–1925. V roce 1813 byl na zámku zřízen lazaret pro raněné vojáky z bitvy u Chlumce, kterých zde zemřelo kolem 300. Roku 1879 byly Cítoliby povýšeny na městys, zároveň byla ukončena činnost zdejšího pivovaru.
Od 1. května 1976 do 23. listopadu 1990 byly Cítoliby součástí města Louny, poté se opět osamostatnily.[8] S účinností od 10. října2006 byl obci vrácen status městyse.[9] Městys je členem zájmového sdružení obcí Mikroregion Lounské podlesí, založeného roku 2003.
Dominantou obce je kostel sv. Jakuba Většího, který se stavěl v letech 1714–1715. Jeho architekt je neznámý. Interiér kostela je vyzdoben plastikami Matyáše Bernarda Brauna, oltářní obrazy namaloval Václav Vavřinec Reiner. Současné kostelní varhany postavil v roce 1901 pražský závod Rejna a Černý.[12] Ty nahradily barokní koncertní nástroj, na který hráli mj. členové rodiny Kopřivů a který byl v období socialismu zničen na Novém Hradě. V roce 2009 byly restaurovány barokní věžní hodiny.
V jihozápadní části obce stojí trojkřídlý cítolibský zámek. Jeho podoba je barokní, ale východní (průčelní) a severní křídlo pocházejí ze 16. století. Zámek vznikal postupně v letech 1668–1668, kameníci a políři byli převážně Italové. V 17. století byla kolem zámku zřízena okrasná zahrada, zahradním architektem byl Jan Tulipán. Ještě za Schützů byla východně od vsi zřízena bažantnice. Z ní se dochovaly základy ohradní zdi, správcův domek, rybník a dva mostky přes potok.
Až do konce 19. století se v obci dochoval mnohem rozsáhlejší soubor barokní kamenné plastiky než dnes. Koncem druhého desetiletí osmnáctého století byla zámecká zahrada vyzdobena souborem plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna a v roce 1766 dalšími sochami od slánského sochaře Arnošta Linka.[13] Celkem se jednalo o 44 plastik. V roce 1907 byly odvezeny k restaurování do Vídně, odkud se již nevrátily. Dnes jsou instalovány v zahradě zámku Neuwaldegg na předměstí Vídně.
Z původní výzdoby se dochovaly následující plastiky. Nejstarší z nich je sloup Nejsvětější Trojice z roku 1680, který nechala postavit Markéta Blandina jako výraz díků, že se cítolibskému dominiu vyhnula morová epidemie. Dnešní umístění sloupu na návsi není původní. Stál na prostranství před zámkem, kde ho v roce 1715 nahradil jiný trojiční sloup, tentokrát z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Ve své dnešní podobě představuje pouhé torzo původního stavu.
Alegorie Stáří (Času) - Chronos, M. B. Braun kolem 1715
Na návsi jsou dále umístěny následující barokní plastiky: svaté Barbory, svatého Linharta, svatého Prokopa a před farou svatého Václava. Posledně jmenovaná plastika pochází z Liběšic u Žatce a na stávající místo byla osazena roku 1976. Za práci z Braunova okruhu lze zřejmě považovat sochu sv. Prokopa. sv. Barbora stávala původně při silnici na Chlumčany. Vrcholnými Braunovými díly jsou alegorie Stáří a Mládí na zdi před kostelem. Plastika polonahého ležícího starce s přesýpacími hodinami v rukou, známá pod názvem Chronos, patří k nejpůsobivějším plastikám českého baroka. Obě sochy jsou kopie, originály jsou umístěny v Lounech v kostele sv. Petra.
Edmund Břetislav Kaizl (20. února1836, Cítoliby – 15. dubna1900 Praha) překladatel, politik a právník. Rodný dům Edmunda Kaizla Od roku 1874 poslancem v zemském sněmu. Překládal z francouzské a angloamerické literatury.
Vladislav Mirvald (3. srpna1921, Záluží (Litvínov) – 19. dubna2003, Louny). Malíř, fotograf, pedagog. Byl jednou z klíčových osobností českého konstruktivního umění, osobitým malířem a vynálezcem nových výtvarných postupů. Restauroval oltářní obrazy z kostelů v Cítolibech a Lounech. V Cítolibech žil v letech 1947–1965.
Josef Pernet (26. února1841, Cítoliby – ?) významný cítolibský starosta (1876–1882). Zasloužil se o povýšení Cítolib na město v roce 1879 a založil spolek dobrovolných hasičů.
Zdeněk Šesták (10. prosince1925, Cítoliby) přední český soudobý hudební skladatel a muzikolog. Autor symfonií, orchestrálních koncertů, komorní hudby a sborových skladeb. Znovuobjevil díla autorů cítolibské skladatelské školy připravil jejich vydání na hudební nosiče a uvedl je na koncertní pódia.
↑VESELÝ, Johann. Geschichte der fürstlich Schwarzenbergschen Besitzungen Citolib, Vršovic, Toužetin, Kornhaus, Jinonic. Praha: nákladem vlastním, 1895. 175 s. S. 5.
↑ROEDL, Bohumír. Cítoliby. Louny: Nakladatelství Digon, 2003. 116 s. ISBN80-903348-0-6. S. 37–38.
↑ŠESTÁK, Zdeněk. Musica Antiqua Citolibensis. Louny: Občanské sdružení Knihovna třetího tisíciletí, 2009. 191 s. ISBN978-80-904113-2-6. S. 131–132.
↑Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl. Praha: Český statistický úřad, 2006. ISBN80-250-1311-1. S. 74.
Preiss Pavel, Braunovské plastiky z Cítolib ve vídeňském Neuwaldeggu, in: Historická architektura. Sborník k poctě Milana Pavlíka, Praha 1995, s. 141–154.
Roedl Bohumír, Nové poznatky o Cítolibech v době baroka, in: Cítolibský zpravodaj 12, 2007, č. 1, s. 20–23.
Roedl, Bohumír, Písemná komunikace cítolibské vrchnosti a městské rady v Lounech v 16.–18. století, in: Comotovia 2011, s. 70–90, ISBN978-80-86971-43-8
Šesták Zdeněk, Citoliby – středisko českého hudebního klasicismu, Hudební rozhledy 39, 1986, s. 43–46.
Šesták Zdeněk, Musica antiqua Citolibensis. Nouze již odešla, velká radost jest k nám přišla..., Louny 2009, ISBN978-80-904113-2-6
Veselý Johann, Geschichte der fürstlich Schwarzenberg´schen Besitzungen Citolib, Vršovic, Toužetín, Kornhaus und Jinonic, Praha 1895.
V letech 1969–1976 přispěl 15 články o historii obce, založenými na archivním výzkumu, do Kulturního měsíčníku Louny Rudolf Sýkora.
Česko
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Sloup Nejsvětější Trojice z roku 1680
Plastika sv. Barbory, 18. století
Plastika sv. Jana Nepomuckého z roku 1770
Alegorie Víry (Mládí), M. B. Braun kolem 1715
Plastika sv. Prokopa, snad z dílny M. B. Brauna
Plastika sv. Linharta, 18. století
Fara s barokní plastikou sv. Václava
Vodárenská věž z 18. století
Obrázky, zvuky či videa k tématu Cítoliby na Wikimedia Commons 
