Karel Kryl

Další významy jsou uvedeny na stránce Karel Kryl (rozcestník).
Karel Kryl mladší
Karel Kryl na koncertě v Sušici v roce 1990
Karel Kryl na koncertě v Sušici v roce 1990
Základní informace
Přezdívkabásník s kytarou
Narození12. dubna 1944
Kroměříž
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí3. března 1994 (ve věku 49 let)
Mnichov
NěmeckoNěmecko Německo
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov (50°5′8″ s. š., 14°21′3″ v. d.)
Žánryfolk
Povolánípísničkář, básník a grafik
Aktivní roky1968 – 1994
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třídy, in memoriam (2014)
Medaile Za zásluhy mzz II. stupeň, in memoriam (1995)
RodičeKarel Kryl starší, Marie Krylová roz. Šebestová
PříbuzníMarie Krylová, provdaná Selnerová (sestra)
Jan Kryl (bratr)
PodpisPodpis
Webwww.karelkryl.cz
Významný nástroj
kytara
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Kryl (12. dubna 1944 Kroměříž – 3. března 1994 Mnichov[1], někdy také mylně uváděn Pasov[2]) byl básník a písničkář, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989. Mnohé jeho písně zlidověly a staly se z nich symboly boje proti totalitní moci. Po roce 1989 dále v rozhovorech pro média a ve své tvorbě nesmlouvavě kritizoval dění ve společnosti. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reflektující společnost, tak poetické a melancholické balady. Přezdívá se mu „básník s kytarou“.[3]

Stručný životopis

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a počátky kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Karel Kryl se narodil v moravské Kroměříži, v rodině knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu, založenou roku 1909 v Novém Jičíně jeho dědečkem a Ferdinandem Scottim. Tiskárna Kryl & Scotti (od roku 1936 tiskárna Karel Kryl) vydala za téměř 30 let své existence velké množství především bibliofilských tisků.[4] V roce 1936 vyplatil Karel Kryl nejstarší Ferdinanda Scottiho a provoz tiskárny převzal sám. Po zabrání Sudet v roce 1938 našla rodina útočiště v Kroměříži, kde jeho děda Karel Kryl nejstarší tiskárnu obnovil. Jeho matka Marie, rozená Šebestová (1919–1989), pocházela z Frýdku a s manželem Karlem starším (1910–1971) měli kromě Karla další dvě děti, dceru Marii, provdanou Selnerovou (*1943) a syna Jana (*1947). Tiskárna byla v roce 1950 komunisty zlikvidována (tiskařské stroje byly před zraky Karla, jeho sourozenců a rodičů rozbity a odvezeny do šrotu) a rodina přestěhována do suterénu neudržovaného domku v Pavlovského ulici (později Kapitána Jaroše). Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958–1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová.[5]

Kroměříž

[editovat | editovat zdroj]

Karel Kryl se narodil v Kroměříži v Březinově ulici č. 9 (na domě byla v roce 2014 odhalena pamětní deska).[6] Dále Krylovi žili v ulicích Vrchlického a Malý Val.[7] Na začátku padesátých let byla rodina vystěhována do ulice Pavlovského, dnes kpt. Jaroše 11 (pamětní deska byla umístěna již v roce 1996).[8] Tiskárna, která byla v roce 1950 komunisty zrušena, rozebrána a jejíž zbytky byly rozbity, se nacházela v ulici Palackého 31 (dnes ulice Kojetínská, č. 15 a 17).[9]

Srpen 1968 a exil

[editovat | editovat zdroj]

Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem, přičemž titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla údajně naprosto spontánně v noci 21. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály od roku 1966 v rozhlase (Anděl,[p 1] Pieta, Salome, Tak vás tu máme (Bratři), Bílá Hora s varhanami a další). V pořadu Čtrnáct na houpačce moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy bylo nasazeno několik Krylových písní, uspěla ale až píseň Bratříčku, zavírej vrátka,[10] (napoprvé byla druhá a další kolo dokonce vyhrála) která se držela v hitparádě několik kol. Později byla zakázána a s ní byl nakonec zrušen i pořad samotný.[11]

Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech se rozhodl podat si žádost o politický azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Počátky života v exilu pro Karla nebyly lehké. Cítil se osamocený, ztracený v cizí kultuře s cizím jazykem. Naštěstí pro něj se setkal s lidmi, kteří mu poskytli pomoc. V dopise svým rodičům potom napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“[12] Ostatní desky (až do roku 1989) vycházely v exilu, v normalizačním Československu se jeho nahrávky pomocí magnetofonů často kopírovaly[13] a mnohé jeho písničky se dostaly do všeobecného povědomí.[14] V roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou, dcerou MVDr. Dušana Sedláře a PhDr. Vlasty Sedlářové. Dušan Sedlář byl v letech 1959–1968 ředitelem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, Vlasta Sedlářová byla ve stejné ZOO zaměstnána jako inspektorka chovu. V roce 1968 celá rodina odešla do emigrace.[15] Manželství Karla Kryla a Evy Sedlářové po dvou letech skončilo rozvodem. Kryl k tomu v knize Půlkacíř říká: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“

Od roku 1976 do své smrti žil s Marlene Bronsert, po sňatku Marlene Kryl.[16]

Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako zaměstnanec. Podílel se na sportovních a hudebních pořadech. Psal básně, písně a knihy.

Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil.[17]

Návrat do vlasti

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska Karla Kryla v Janáčkových sadech v Novém Jičíně

Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky (zemřela 24. listopadu).[18] Jelikož na rozdíl od mnoha dalších exulantů a emigrantů měl Kryl stále československé státní občanství,[19] nebylo možné odhadnout, jak se zachovají celníci, až se pokusí překročit hranice. Požádal proto o pomoc svého přítele, opata Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal tzv. humanitární vízum. I přesto, že přijel na pohřeb své matky, mluvil později o týdnu zde stráveném jako o nejhezčím týdnu svého života.

Kryl se s Marlene oženil v únoru 1991. Žil po revoluci střídavě v Praze a Mnichově, později se v Německu přestěhovali blíž Čechám – do Pasova. Marlene Kryl je držitelkou autorských práv jeho děl.

V roce 1995 vydala Markéta Matoušková knihu „1063 dnů s Karlem Krylem; Legenda očima důvěrné přítelkyně“. Městská knihovna v Praze ji uvádí větou „Téma je časově vymezeno Krylovými pobyty ve vlasti po roce 1989.“[20]

Zklamání z polistopadového vývoje

[editovat | editovat zdroj]

Po krátkém nadšení ze Sametové revoluce Kryl na počátku roku 1990 uveřejnil kritickou píseň Sametové jaro (album Tekuté písky). Písní Od Čadce k Dunaju (1991, album Monology), jako jeden z mála, otevřeně protestoval proti možnému rozpadu Československa. Později v kritice polistopadového vývoje pokračoval například v básni Timur a jeho parta (červen 1990), písni Kádrují mě (z let 1988 a 1990), albu Monology (1992), písni Demokracie (květen 1993) a dalších dílech.

V roce 1993 Karel Kryl poskytl Miloši Čermákovi velmi rozsáhlý – knižně vydaný – rozhovor Půlkacíř (slovo půlkacíř již dříve Kryl použil v básni Jde jaro do léta). Podle svého vyjádření v Půlkacíři byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat.[21] Toto však již v době vydání knihy nebylo aktuální, Karel Kryl se k situaci v Česku a na Slovensku vyjadřoval i nadále.[22][23]

Karel Kryl zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu[24][25] dne 3. března 1994 v Mnichově[1] ve věku 49 let; dva dny předtím byl ještě v Praze. Dokument České televize Příběhy slavných: Občan Karel Kryl uvedl omylem za místo úmrtí Pasov.[2] Zádušní mši celebroval jeho přítel arciopat benediktinského Kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze.[26] Mnoho lidí se nedostalo dovnitř, přesto se před klášterem sešlo přibližně čtyři tisíce osob. Účast politické reprezentace byla minimální.[27] Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“[28] Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek při projevu prohlásil: „...Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho pro to nemají rádi,“ načež se z publika ozvalo několik výkřiků: „Lžete!“[29][30][31]

Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově (hrob C 18 51).

V roce 2019 se v archivech norské televize objevil záznam recitálu Karla Kryla z roku 1969. Česká televize vyjádřila zájem o odvysílání pořadu.[32]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Hrob Karla Kryla na břevnovském hřbitově u sv. Markéty v Praze

Umělecká tvorba

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska v Praze na Letné

Karel Kryl je jedním z nejuznávanějších zástupců protikomunistického protestsongu i angažované písně po roce 1989. Měl velký rozsah tvorby a schopnost tvořit radikálně odlišné skladby, počínaje zpívanými veršovanými pamflety (Tak hle jak se perou, Bakterie, Král a klaun, Dívka havířka) a konče zpívanými básněmi (Lilie, Rakovina, Plaváček, Divný kníže, Blátivá stráň, Bílá hora, Dvacet, Smečka, Ignác, Habet, Atlantis, Monology), které pracují s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi. Významnou roli hraje i jeho tvorba inspirovaná biblickými texty (Žalm 71, Žalm 120, Zapření Petrovo, Jidáš, Děkuji), která se ovšem obrací i do moderní doby. Mimo zpívanou poezii vydal také několik sbírek poezie i delších básnických skladeb knižně, většinou je doprovodil vlastními grafickými díly. Jeho texty i nezpívaná poezie vynikají hlubokou obrazností a metaforikou a velkou formální dokonalostí. Krylova tvorba vychází rovněž z jeho znalostí politiky, umění, historie a dalších oblastí.

Příležitostně se zabýval výtvarnou tvorbou. V mládí to byly především práce z keramiky a šamotu, dalšími technikami pak linoryty, grafiky, kresby (např. kreslené vtipy, karikatury), oleje a koláže. Množstvím kreseb doprovázel svou korespondenci i věnování svým příznivcům.[35]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Hraje a zpívá Karel Kryl, 1969 (Panton: Praha) zpěvník
  • Kníška Karla Kryla, 1972 (Index: Kolín nad Rýnem) písňové texty a výběr z poezie 1960–1971
  • Sedm básniček na zrcadlo, 1974 (Vlastní náklad: Mnichov) milostná poezie
  • Pochyby, 1977 (Vlastní náklad: Mnichov) písňový text
  • (Z pod stolu)Sebrané spisy, 1978 (68 Publishers: Toronto) písňové texty a výběr z poezie
  • 17 kryptogramů na dívčí jména, 1978 (Poezie mimo domov: Mnichov) milostná poezie
  • Slovíčka, 1980 (68 Publishers: Toronto) poetický scénář
  • Amoresky, 1982 (Vlastní náklad: Mnichov) milostná poezie
  • Z mého plíživota, 1986 (68 Publishers: Toronto) písňové texty a výběr z poezie
  • Zbraně pro Erató, 1987 (Vlastní náklad: Mnichov) báseň
  • Lot, 1990 (Spolek českých bibliofilů: Praha) báseň
  • Sněhurka v hadřících, 1993 (Vlastní náklad: Praha) báseň
  • Půlkacíř, 1993 (Academia: Praha) rozhovor
  • Nebýt stádem Hamletů, 1994 (kolektiv) esej
  • Krylogie, 1994 (Academia: Praha) seriál o písničkách
  • Znamení doby, 1996 (Mladá fronta: Praha) výběr z písňových textů
  • Básně, 1997 (Torst: Praha) souhrnné vydání básnických sbírek
  • Texty písní, 1997 (Torst: Praha) souhrnné vydání písňových textů
  • Karel Kryl s námi, 1999 (Opus Bonum & Klub Karla Kryla: Praha) vzpomínkový sborník
  • Krylogie/Půlkacíř, 2000 (Torst: Praha)
  • Je jaro desáté, 2004 (Opus Bonum & Klub Karla Kryla: Praha) vzpomínkový sborník
  • Ostrov pokladů, 2005 (Levné knihy: Praha) výběr z tvorby
  • Karel Kryl – Rozhovory, 2006 (Torst: Praha) výběr z rozhovorů
  • Pochyby, 2006 (Dokořán: Praha) výběr z tvorby
  • Země lhostejnost, 2012 (Torst: Praha) nerýmované politické komentáře
  • Rýmované komentáře, 2013 (Torst: Praha) rýmované politické komentáře
  • Prózy, 2017 (Torst: Praha) povídky, pohádky, fejetony a nedokončený román Člověk
Socha Karla Kryla v Ostravě

Diskografie

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 vyšlo také tributní album CD + DVD Karel Kryl 70.

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]
  • SKOPAN. III. setkání u Charlieho. Paříž: Club Culturel Prod., 1985. Záznam z vystoupení exilových písničkářů: K. Kryl, S. Karásek, Ch. Soukup ad.. 
  • SKALICKÝ, Miroslav. Karel Kryl - Nachtasyl 31. 10. 1987. Vídeň: Skalák, 1988. Záznam Krylova exilového koncertu ve Vídni. 
  • SPEVÁK, František. Karel Kryl - Filmový portrét. Praha: Bonton, 1991. Dokumentární záznamy ze Svobodné Evropy, Bechyně, Nového Jičína, Ústí n. L atd.. 
  • RAPOŠ, Dušan. Karel Kryl – Kdo jsem?. Bratislava: Intersonic, 1993. Natočeno na Čachtickém hradě na Slovensku nedaleko hranic s Českou republikou.. 
  • KLIMT, Vojtěch. Krylogie 19. 4. a 24. 5. 1993. Praha: Klub Karla Kryla, 1994. Vystoupení Karla Kryla v pražské Redutě. Kamera: Vojtěch Klimt, Kateřina Herzlová.. 
  • KLIMT, Vojtěch. Krylogie – Reduta (9. 6. 1993 a 24. 5. 1993). Praha: Klub Karla Kryla, 1996. Vystoupení Karla Kryla v pražské Redutě. Kamera: Vojtěch Klimt, Kateřina Herzlová.. 
  • ZÁBRANSKÝ, Miloš. Občan Karel Kryl. Praha: Česká televize, 1999. Dokument o Karlu Krylovi. 
  • KRAUZE, Krystyna. Bratříček Karel. Praha: ArtCam, 2016. Polsko-český dokument o Karlu Krylovi, česká premiéra 17. 11. 2016. 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ K napsání textu k písni Anděl Kryla inspirovala zdemolovaná stavba kostela sv. Martina ve Velkém Chvojně.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b KLIMT, Vojtěch. Akorát že mi zabili tátu. třetí. vyd. [s.l.]: Galén, 2010. ISBN 9788072626496. S. 281. 
  2. ↑ a b Příběhy slavných: Občan Karel Kryl, Česká televize, informace v čase 46:20 min (V. Klimt: Martin Štumpf se ve filmu spletl a od té doby je to přejímáno jako fakt. Tzn. informace z filmu je chybná, stejně jako byla první informace ČTK, která vznikla nedorozuměním.)
  3. ↑ http://www.newstin.cz/tag/cz/75114575[nedostupný zdroj]
  4. ↑ Archivovaná kopie. infoportaly.cz [online]. [cit. 2012-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-08. 
  5. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 86. ISBN 978-80-7262-649-6
  6. ↑ http://www.pametnimista.usd.cas.cz/kromeriz-pametni-deska-karlu-krylovi-2/
  7. ↑ KLIMT, Vojtěch. Poddat se nemíním: Příběh knihtiskařů Krylových. Praha: Galén, 2019. ISBN 978-80-7492-456-9. S. 494. 
  8. ↑ http://www.pametnimista.usd.cas.cz/kromeriz-pametni-deska-karlu-krylovi/
  9. ↑ Kroměřížský zpravodaj. Červenec–srpen 2006. S. 31. Dostupné online Archivováno 26. 2. 2017 na Wayback Machine. (pdf).
  10. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 88. ISBN 978-80-7262-649-6
  11. ↑ PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století. Sokolov: O.K. - Soft, 2003. 
  12. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 117. ISBN 978-80-7262-649-6
  13. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 185, 197. ISBN 978-80-7262-649-6
  14. ↑ www.kryl.kat.cz [online]. [cit. 2012-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-01-28. 
  15. ↑ ZOO od 1946 po současnost [online]. Worldwide ZOO database, 2008 [cit. 2013-12-21]. Dostupné online. 
  16. ↑ Marlene Kryl pro Radio Wave: Každý má nárok na svého Kryla. wave.rozhlas.cz [online]. [cit. 2019-11-23]. Dostupné online. 
  17. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 219, 258. ISBN 978-80-7262-649-6
  18. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 221. ISBN 978-80-7262-649-6
  19. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 219. ISBN 978-80-7262-649-6
  20. ↑ 1063 dnů s Karlem Krylem [online]. Městská knihovna v Praze [cit. 2019-12-09]. Dostupné online. 
  21. ↑ KRYL, Karel. Krylogie ; Půlkacíř. 1. soubor. vyd. Praha : Torst, 2000. 560 s., [64] s. obr. příl (Spisy Karla Kryla ; 3) ISBN 80-7215-102-9
  22. ↑ KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: s. 275. ISBN 978-80-7262-649-6
  23. ↑ Symbol boje proti totalitě se rychle znelíbil i některým novým „demokratům“. Jak se zrodil Bratříček a proč poslední velký hit „půlkacíře“ Karla Kryla už zase nesměl vyjít? Tajnosti slavných. www.krajskelisty.cz [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  24. ↑ HENDRICH, Vladimír - KLIMT, Vojtěch: Nepohodlný Karel Kryl. Český rozhlas 2014: Dle svědectví Krylova přítele Stanislava Gilana byla operace srdce úspěšná, ale následkem dlouhodobého nedostatku kyslíku došlo u Karla Kryla k tzv. mozkové smrti.
  25. ↑ HARTMAN, Ivan. Film polské režisérky ukazuje, jakou roli měl Karel Kryl v novodobé polské historii. iHNED.cz [online]. 2016-11-15 [cit. 2016-12-17]. Dostupné online. 
  26. ↑ životopis Karla Kryla 2004
  27. ↑ kryl.kat.cz [online]. [cit. 2014-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  28. ↑ Hlinka, Jiří: Nevyjasněná úmrtí.The world Circle Foundation, 1.vydání, Praha 1999. ISBN 80-902731-0-6.str. 127 – 128.
  29. ↑ http://davidsychra.webnode.cz/products/kryl-a-nohavica/
  30. ↑ Archivovaná kopie. www.cibulka.net [online]. [cit. 2011-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-01-08. 
  31. ↑ http://www.youtube.com/watch?v=XqE5cyALKEw
  32. ↑ V Norsku objevili neznámé, 50 let staré vystoupení Karla Kryla. Podívejte se. echo24.cz [online]. 2019-01-12 [cit. 2019-02-24]. Dostupné online. 
  33. ↑ https://www.idnes.cz/kultura/hudba/bratricku-zavirej-vratka-reedice.A150423_143228_hudba_ts
  34. ↑ Jihlava: Pamětní deska Karlu Krylovi [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2016-03-18]. Dostupné online. 
  35. ↑ a b KLIMT, Vojtěch: Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Galén 2010: ISBN 978-80-7262-649-6
  36. ↑ V Brně vznikne ulice Karla Kryla, vybírá se i na pomník v Novém Lískovci. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-11-25 [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. 
  37. ↑ Jan Rejžek, Kryl dnes[nedostupný zdroj], lidovky.cz, 5.3.2009
  38. ↑ http://www.expozicekryl.cz/
  39. ↑ ŠTALMACH, Darek. V Ostravě u rozhlasu odhalili sochu Karla Kryla. Sleduje chybějící hodinky.. idnes.cz [online]. 2018-06-28 [cit. 2018-08-14]. Dostupné online. 

Tento článek obsahuje text uvolněný pod licencí GFDL ze stránky na webu Kulturák.cz.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Karel Kryl
Studiová alba
Koncertní alba
Kompilační alba
EP
Ostatní
Laureáti Ceny Františka Kriegla
Vladimír Kadlec (1987) • Jaroslav Šabata (1988) • Jan Dus / Josef Zvěřina (1989) • Mirosław Jasiński / Jan Ruml (1990) • Peter Mariánek (1991) • Petr Pithart (1992) • Igor Blaževič a Jaromír Štětina (1993) • Milena Hübschmannová (1994) • Vlado Čech / Karel Kryl / Josef Vavroušek (1995–1996) • František Stíbal (1997) • Kumar Vishwanathan (1998) • Václav Trojan (1999) • Jakub Polák (2000) • Stanislav Milota a Miloš Rejchrt (2001) • Miroslav Opatřil (2002) • František Lízna (2003) • Petra Procházková (2004) • Maria Machnig (2005) • Yekta Uzunoğlu (2006) • Ondřej Cakl (2007) • Jiří Voráč (2008) • Jakub Štěrbík / Stanislav Vodička (2009) • Alena Dernerová (2010) • Libor Michálek (2011) • Vladimíra Dvořáková (2012) • Matěj Hollan (2013) • Božena Fuková / Miloslava Pošvářová (2014) • Činoherák Ústí (2015) • Autonomní sociální centrum Klinika (2016) • Radek Banga (2017) • Ilja Hradecký (2018) • Karel Karika a David Tišer (2019) • zdravotní sestry (2020 a 2021) • Daniel Hůle (2022) • Barbora Antonová (2023)
Síň slávy Akademie populární hudby
1991 Karel Gott • 1992 Olympic – Petr Janda • 1993 Vladimír Mišík • 1994 Karel Kryl† • 1995 Hana Hegerová • 1996 Jiří Suchý • 1997 Petr Novák† • 1998 Marta Kubišová • 1999 Waldemar Matuška • 2000 Milan Hlavsa† • 2001 Helena Vondráčková • 2002 Michal Tučný† • 2003 Jaromír Nohavica • 2004 Zuzana Navarovᆠ• 2005 Radim Hladík • 2006 Karel Svoboda† • 2007 Karel Černoch† • 2008 Katapult • 2009 Marie Rottrová • 2010 Petr Muk† • 2011 Václav Neckář • 2012 Pavel Bobek • 2013 Petr Hapka • 2014 Hana Zagorová • 2015 Michal Pavlíček • 2016 Věra Špinarovᆠ• 2017 Vladimír Merta • 2018 Michal Prokop • 2019 Jiří Černý • 2020 Robert Křesťan • 2021 Jaroslav Uhlíř • 2022 Zdeněk Svěrák • 2023 Jiří Korn
† – in memoriam