Aby byl výkon atleta oficiálně uznán světovou federací (dříve IAAF, nyní World Athletics) jako světový rekord, musí splňovat následující kritéria:
Výkon musí být dosažen v dopředu oznámené soutěži, uspořádané v souladu s pravidly mezinárodní federace, v členské zemi federace, a za přítomnosti rozhodčích certifikovaných federací.[1]
Parametry dráhy, závodních sektorů a vybavení musí odpovídat standardům. U silničních závodů musí být délka trati změřena certifikovaným měřičem.[1]
Individuální soutěž musí mít nejméně tři účastníky, ve štafetě pak musí nastoupit k závodu nejméně dva týmy.[1]
S výjimkou silničních závodů (chůze a běh) musí být výkonu dosaženo výhradně v soutěži atletů stejného pohlaví. Výjimkou je smíšená štafeta na 4×400 m, pořádaná IAAF od roku 2017.
Jako rekord může být uznán i výkon dosažený v rozběhu, kvalifikaci či ve vícebojařské disciplíně, bez ohledu na to, zda závodník následně celou soutěž dokončí.[1]
Jako rekord nemůže být uznán výkon dosažený na prvním úseku štafety.[1]
Všichni závodníci ve štafetě musí mít stejnou státní příslušnost.
Vodiči (závodníci udávající tempo) jsou povoleni, za předpokladu, že nejde o závodníky o kolo zpět. Takto dostižení závodníci jsou povinni ze závodu odstoupit.
Atlet se musí podrobit testování na doping ihned po skončení soutěže, přičemž odebrané vzorky musí být testovány v laboratoři s platnou akreditací Světové antidopingové agentury (WADA).[1] Staré rekordy z doby před zavedením tohoto požadavku zůstávají v platnosti. Pokud je atletovi prokázáno užití zakázané substance, jeho výkon je anulován.
Na sprinterských tratích do 200 m, ve skoku do dálky a trojskoku je maximální povolená podpora větru 2,0 m/s. Ve vícebojích nesmí překročit průměrná podpora větru napříč aplikovatelnými disciplínami 2,0 m/s, v jednotlivé disciplíně pak 4,0 m/s.[1]
V běžeckých disciplínách do 800 m je vyžadováno plně automatické měření času a snímače pro fotofiniš.[1]
Nadmořská výška není omezena. Jelikož řidší atmosféra ve vyšších nadmořských výškách poskytuje menší odpor vzduchu, lokace jako Mexico City či Sestriere jsou známými dějišti sprinterských či skokanských rekordů. Naopak závodníci na delších tratích jsou v těchto podmínkách znevýhodnění kvůli nižšímu obsahu kyslíku v atmosféře.
V silničních závodech není vyžadováno, aby trať tvořila okruh. Celkový pokles elevace mezi startem a cílem však nesmí překročit 1:1000, tedy 1 m/km.[1]
V silničních závodech nesmí vzdálenost mezi startem a cílem, měřeno vzdušnou čarou, překročit 50% celkové délky trati.[1]
↑12,69 s (100 m překážky), 1,86 m (skok do výšky), 15,80 m (vrh koulí), 22,56 s (200 m), 7,27 m (skok daleký), 45,66 m (hod oštěpem), 2:08,51 min. (800 m)
↑ abcdefghijCompetition Rules 2018–2019. Monaco: International Association of Athletic Federations, 2017. Dostupné online. S. 220–230. (anglicky)
↑ŽIŽKA, Vojtěch. Bolt je jedinečný, znovu zaběhl světový rekord!. Deník [online]. 2009-08-16 [cit. 2024-04-21]. Dostupné online.
↑ŽEHANOVÁ, Barbora. Dvoustovka za 19,19! Bolt má druhé zlato i světový rekord. A plánuje další. iDNES.cz [online]. 2009-08-20 [cit. 2024-04-21]. Dostupné online.
↑ČTK. Warholmova překážkářská fantazie. Na světový rekord útočil i Duplantis. iDNES.cz [online]. 2021-08-03 [cit. 2024-04-21]. Dostupné online.
↑ČTK. Americký koulař Crouser vylepšil 31 let starý světový rekord na 23,37 metru. iDNES.cz [online]. 2021-06-19 [cit. 2024-04-21]. Dostupné online.
↑NOVOTNÝ, Milan. Dlouhé roky s rekordem. Musela jsem se s ním naučit žít, říká Kratochvílová. Deník [online]. 2023-07-26 [cit. 2024-04-21]. Dostupné online.
