Grumman F4F Wildcat

F4F Wildcat
Grumman F4F-3 Wildcat, US Navy
Grumman F4F-3 Wildcat, US Navy
Určenístíhací letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceGrumman
První let2. září 1937 (XF4F-2)
Zařazenoprosinec 1940
Vyřazeno1945
UživatelUS Navy
United States Marine Corps
Royal Navy
Royal Canadian Navy[zdroj⁠?!]
Vyrobeno kusů7 885 ks [1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil americké námořní pěchoty, amerického námořnictva a jako Martlet i u britského královského námořního letectva. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.

Vývoj

[editovat | editovat zdroj]
XF4F-3 v roce 1939. Odepsán po nehodě 16. prosince 1940.
Zkoušky plovákového F4F-3S na základně NAS Norfolk
Nepodařené přistání FM-2 Wildcatu na cvičné letadlové lodi USS Sable v květnu 1945

Přímým předchůdcem letounu Wildcat byl dvouplošník XF4F-1[2] zkonstruovaný roku 1935 na podkladě vypsané soutěže. V ní se ale objevil vážný konkurent v podobě jednoplošného XF2A-1. Firma Grumman se ale nevzdávala a pokračovala ve vývoji a ve zdokonalování svého stroje. Byla opuštěna dvouplošná konfigurace a v roce 1936[3] vznikl jednoplošník XF4F-2[2]. První prototyp XF4F-2 vzlétl 2. září 1937. Letoun poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-1830-66 Twin Wasp o výkonu 1050 hp. Vyzbrojen byl dvojicí kulometů Browning ráže 7,62 mm v trupu a další dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v křídle. Soutěž nakonec vyhrál konkurenční XF2A-1, ale v říjnu 1938 byl u Grummanu objednán vývoj dalšího prototypu XF4F-3. Zdokonalený prototyp byl vybaven motorem XR-1830-76 Twin Wasp s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 1200 hp a došlo ke konstrukčním úpravám. Křídlo dostalo nový tvar („useknuté“ konce, místo koncových oblouků) a rovněž ocasní plochy byly předělány. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. XF4F-3 poprvé vzlétl 12. února 1939.[3] O tento zmodernizovaný stroj projevilo americké námořní letectvo zájem a nakonec mu dalo přednost před letounem Buffalo. Ačkoliv Buffalo bylo v úvodních zkouškách preferovaným strojem, rozhodující se nakonec ukázalo jeho daleko výraznější zhoršení parametrů po instalaci - nově vyžadovaných - samosvorných palivových nádrží a pancéřové ochrany.

V roce 1939 získala firma Grumman objednávky od amerického námořnictva s označením F4F-3 (na 78 kusů)[3] i od Francie (81 kusů + 10 na náhradní díly)[3], která měla po vypuknutí války nedostatek moderních letounů. Verze pro Armée de l'Air[zdroj⁠?!] byla označována jako G-36A a lišila se mimo jiné motorem (hvězdicový devítiválec Wright R-1820-G205A Cyclone) a výzbrojí (šest kulometů ráže 7,5 mm: po dvou v každé polovině křídla a dvou synchronizovaných nad motorem). Po kapitulaci Francie objednané stroje převzalo Spojené království, které jimi vyzbrojilo svoje letadlové lodě, přičemž stroje dostaly název Martlet Mk.I (od března 1944 jako Wildcat Mk.I) a byly přezbrojeny na 4x12,7mm.[2][3] V průběhu roku 1941 bylo do Velké Británie exportováno 90 letounů Martlet Mk.II (G-36B) se šesti kulomety a motorem R-1830-90. Dále Fleet Air Arm obdrželo 30 kusů Martlet Mk.III (F4F-4A) s pevným křídlem a 220 letounů Martlet Mk.IV (F4F-4B) s motorem Wright Cyclone. V roce 1941 převzalo US Navy 95 letounů F4F-3A s motory Pratt and Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem. Několik z těchto strojů bylo upraveno k fotografickému průzkumu s označením F4F-3P a dva ke zkouškám s plováky jako F4F-3S. V listopadu 1941 začaly z výrobní linky v Bethpage sjíždět první sériové F4F-4 Wildcat již se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm a motorem Pratt and Whitney R-1830-36. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 45 kg, nebo dvě odhoditelné přídavné nádrže po 264 litrech. Při nasazení v hlavních bojových operacích se však pumy téměř nepoužívaly a posílení výzbroje ze 4 na 6 kulometů bylo často kritizováno kvůli výraznému snížení zásoby munice, která i zkušeným pilotům uprostřed větších bojů často docházela před splněním bojového úkolu.

Označení F4F-7 bylo přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi se zvětšenou zásobou paliva, vyrobené v počtu 21 kusů v roce 1941. V roce 1942 začala firma Grumman přecházet na výrobu letounů F6F Hellcat a licenční výroba Wildcatů byla přidělena koncernu General Motors. Té se ujala pobočka Eastern Aircraft Division v Lindenu ve státě New Jersey, která obdržela za vzor Grumman F-4F-4 na osvojení produkce. 31. srpna 1942 byl zalétán první sériový licenční FM-1 s výzbrojí čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm a dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Pratt and Whitney R-1830-86 Twin Wasp o výkonu 882 kW, některými drobnými vylepšeními a odlehčením konstrukce. Celkem 312 těchto strojů získalo britské námořnictvo pod označením Martlet Mk.V.

Počínaje rokem 1943 uvedl koncern General Motors do výroby variantu F4F-8 pod označením FM-2, poháněnou devítiválcovým motorem Wright R-1820-56 o výkonu 992 kW. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 113 kg, nebo šest neřízených raket HVAR ráže 127 mm. Do ukončení výroby v roce 1945 vzniklo 4777 strojů verze FM-2 z nichž 360 v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela Velká Británie jako Wildcat Mk.VI.

Bojové nasazení

[editovat | editovat zdroj]
Jeden z prvních F4F-3.
Wildcat britské Fleet Air Arm s invazními pruhy, 1944

Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midwaye a Guadalcanal, vylodění v severní Africe během operace Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku měla japonská letadla Micubiši A6M výraznou výhodu v doletu a obratnosti – především při letu v nižších rychlostech – dále pak v lepším výhledu z kabiny, především do zadní polosféry a v závislosti na okolnostech i určitou výhodu v lepší akceleraci, stoupavosti a vyšší maximální rychlosti v horizontálním letu; ovšem navzdory často vžitým představám, situace nebyla zdaleka jednoznačná: Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu a lépe ovladatelný při zatáčkách a střelbě ve vysokých rychlostech. Oproti svým japonským protivníkům měli američtí piloti také výhodu v daleko kvalitnějších radiostanicích s dokonalejším odrušením, které jim umožňovaly lépe koordinovat týmový boj. Mimo to byl Wildcat robustní, spolehlivý, snesl i těžká poškození a i v případě rozsáhlých poškození dával pilotovi značné šance na přežití. Jeho mechanismus skládání křídel také umožňoval na stejném prostoru letadlové lodě umístit více stíhaček, než tomu bylo v případě japonského stroje (u kterého se sklápěly jen konce – špičky křídel), což navyšovalo celkovou kapacitu amerických letadlových lodí a dovolovalo jim v praxi dosahovat vyšší koncentrace sil. Ačkoliv je Wildcat často podceňován, skutečností zůstává, že dobře vycvičení piloti Wildcatů amerického námořnictva dokázali v kritických bitvách let 1942–1943 – před získáním materiální převahy USA – japonským Zerům pilotovaných často jedněmi z nejlépe vycvičených pilotů světa zpravidla celkem úspěšně vzdorovat a často působili japonskému letectvu velké ztráty. Výrazný vliv na úspěch Wildcatů měl systém včasného varování – ať už prostřednictvím radaru na letadlových lodích nebo pozemních pozorovatelů např. na Guadalcanalu a týmová součinnost, které americkým pilotům dovolili eliminovat nevýhody vlastních strojů a bojovat způsobem, který jim vyhovoval. Pozdější varianty FM pak byly výtečným strojem pro malé eskortní letadlové lodě a v během služby v této roli – zpravidla v nasazení mimo nejtěžší boje a bez nutnosti čelit v klasickém střetnutí nejmodernějším stíhačům nepřítele – zde dosahovaly překvapivých poměrů mezi zničenými stroji nepřítele a vlastními ztrátami.

Uživatelé

[editovat | editovat zdroj]

(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.[4])

FM-2 Wildcat BuNo 55627 v expozici Palm Springs Air Museum

Specifikace (F4F-4)

[editovat | editovat zdroj]
Třípohledový nákres F4F-4

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]
  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 38 stop (11,58 m)[5]
  • Rozpětí se složeným křídlem: 14 stop 4 palce(4,37 m)[5]
  • Délka: 29 stop 10 palců (9,09 m)[5]
  • Výška: 11 stop 9 palců (3,58 m)[5]
  • Nosná plocha: 260 stop² (24,15 m²)[3]
  • Prázdná hmotnost: 5448 lb (2471,2 kg)[5]
  • Pohonná jednotka: vzduchem chlazený dvouhvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-86[5]
  • Výkon pohonné jednotky: 1200 hp (895 kW)[5]
  • Maximální vzletová hmotnost : 7975 lb (3617,4 kg)[5]

Výkony

[editovat | editovat zdroj]
  • Maximální rychlost:
    • 441 km/h u hladiny moře[6]
    • 320 mph (515,0 km/h) ve výšce 18 800 stop (5730,2 m)[5]
  • Praktický dostup: 34 900 stop (10 637,5 m)[5]
  • Čas výstupu do výšky 6096 m: 12,4 min[zdroj⁠?!]
  • Dolet: 770 mil (1239,2 km)[5]
  • Maximální dolet: 2051 km (s přídavnými nádržemi při rychlosti 246 km/h)[zdroj⁠?!]
  • Zásoba paliva: 144 galonů (545,1 l) + dvě přídavné nádrže po 58 galonech (219,6)[5]

Výzbroj

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zahrnuje i stroje Grumman G-36A původně objednané pro francouzskou Aéronavale a Řecké vojenské letectvo, které jimi nemohly být převzaty vzhledem k vývoji válečné situace.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Hickman, Kennedy. "World War II: Grumman F4F Wildcat." Archivováno 7. 12. 2016 na Wayback Machine. About.com. Retrieved: 15 June 2010.
  2. ↑ a b c Grumman F4F "Wildcat" Fighters Archivováno 16. 12. 2014 na Wayback Machine. na history.navy.mil
  3. ↑ a b c d e f The Grumman F4F Wildcat na vectorsite.net
  4. ↑ FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F4F Wildcat, s. 113–141. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n DWYER, Larry. The Grumman F4F Wildcat [online]. The Aviation History Online Museum, rev. 2010-03-30 [cit. 2010-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Charles A. Mendenhall Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
  • Ing. Vlastimil Ehrman Grumman Wildcat, Modelpres, ISBN 80-901328-7-1
  • Adam Jarski F4F Wildcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-29-5
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. 
  • TILLMAN, Barrett. Stíhací esa na Wildcatech. Plzeň: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-121-6. Překlad Ospreye Wildcat Aces of World War II. 
  • LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (I)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (II)
  • Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 79 a 137. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Grumman F4F/FM Wildcat, s. 116 až 119. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Americká vojenská letadla druhé světové války
Stíhací letouny
FR • F2A • F3F • F4F • F4U • F6F • F7F • F8F • P-26 • P-35 • P-36 • P-38 • P-39 • P-40 • P-43 • P-47 • P-51 • P-61 • P-63 • P-66 • P-70 • P-80
Bombardovací, bitevní a torpédové letouny
A-19 • A-20 • A-26 • A-27 • A-28/A-29 • A-30 • A-31/A-35 • A-36 • B-17 • B-18 • B-23 • B-24 • B-25 • B-26 • B-29 • B-32 • B-34 • B-37 • BT • TBD • TBF • SBC • SB2A • SB2C • SB2U • SBD
Průzkumné a spojovací letouny
F-4/F-5 • F-6 • F-7 • F-9 • F-13 • F-15 • L-3 • L-4 • L-10 • O-47 • O-52 • PBM • PBO • PBY • PB2Y • PB4Y • PB4Y-2 • PV-1 • PV-2 • JF • J2F • J4F/OA-14 • JRF • OS2U • SC • SOC • SO3C
Cvičná letadla
PT-17 • PT-19 • AT-6 • AT-7 • AT-9 • BT-8 • BT-12 • BT-13 • AT-17 • AT-18 • SBN • TG-1
Transportní letouny a kluzáky
C-28 • C-33 • UC-36/R2O • C-40 • UC-43 • C-45 • C-46 • C-47 • C-48/49/50/51/52 • C-54 • C-58 • UC-61 • C-63 • C-64 • UC-67 • C-69 • C-73 • C-75 • UC-78 • UC-81 • UC-85 • C-87 • C-91 • C-98 • UC-100 • UC-101 • C-105 • C-110/R3D • CG-3 • CG-4 • CG-13 • CG-15 • AE • R5O • JRS • JR2S
Vírníky a vrtulníky
Experimentální letouny a prototypy
XA-21 • XA-22 • XA-23 • XA-38 • XFL • XF-11 • XF8B • TB2D • XF5F • XF5U • XFD-1 • XF14C • XF15C • XP-41 • XP-46 • XP-49 • XP-50 • XP-52 • XP-54 • XP-55 • XP-56 • XP-57 • XP-58 • P-59 • XP-60 • XP-62 • XP-67 • XP-68 • XP-71 • XP-72 • XP-73 • P-75 • XP-76 • XP-77 • XP-79 • XP-81 • XP-82 • XP-83 • AM • XB-19 • XB-27 • XB-28 • XB-30 • XB-31 • XB-33 • YB-35 • XB-38 • XB-39 • YB-40 • XB-41 • XB-42 • XB-43 • XB-45 • XB-46 • XB-48 • XB-50 • XC-74 • YC-76 • XC-82 • XC-97 • XP2V • XPB2M • XP4Y • R2Y • RB • TB2F • XSB2D • XBTC • XBT2C • XBT2D • XBTK • TBY • HK-1 • YFM-1 • XO-61 • XR-1 • XR-2/3 • XR-8 • N-1M • V-173 • XPBB