James Ensor

James Ensor
Rodné jménoJames Sidney Edouard Ensor
Narození13. dubna 1860
Ostende
Úmrtí19. listopadu 1949 (ve věku 89 let)
Ostende
Místo pohřbeníhřbitov kostela Notre-Dame-des-Dunes v Mariakerke
NárodnostBelgičané
Alma materKrálovská akademie krásných umění v Bruselu
Povolánímalíř, tiskař, grafik, projektant, výtvarník, umělec a autor
Významná dílaAu conservatoire
Strádající dáma
Vjezd Krista do Bruselu
Intrika
Oceněníkomandér Řádu Leopoldova
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Odpoledne v Ostende, dílo z roku 1881
Veslař, dílo z roku 1883
Příjezd Krista do Bruselu, dílo z roku 1889

James Ensor (plným jménem James Frederic Ensor, 13. dubna 1860 Ostende – 19. listopadu 1949 Ostende) byl belgický malíř a grafik, předchůdce expresionismu a surrealismu, člen umělecké skupiny Les XX.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Ensorův stejnojmenný otec byl Angličan. V Německu a Anglii studoval lékařství a technické vědy. Nedokázal si však založit samostatnou živnost a usadil se v Ostende, kde se oženil. Byl to kultivovaný muž hovořící několika jazyky, nadaný hudebník, ale po městě byl známý také jako zahaleč a pijan. Byl ale jediný z rodiny, kdo měl pro synovy malířské ambice pochopení. Jeho manželka se jmenovala Maria-Catharina Haeghmanová a vlastnila v lázeňském Ostende obchod se suvenýry. Významným sortimentem v obchodu byly karnevalové masky, které později tolik ovlivnily tvorbu společného syna Jamese.[1] Rok po Jamesovi se manželům Ensorovým narodila dcera Mariette (1861–1945), která se později stala jedním z nejčastějších malířových modelů.

Ensor na belgické stofrankové bankovce

Během studií na střední škole se Ensorovi dostalo prvního malířského školení od dvou místních malířů, Edouarda Dubara a Michela Van Cuycka. S výjimkou tří let na bruselské Akademii prožil Ensor celý život v Ostende. V roce 1875 se rodina přestěhovala do bytu v Rue de Flandre, kde malíř žil až do roku 1917.

V roce 1877 začal Ensor navštěvovat Královskou akademii krásných umění v Bruselu, kde poznal budoucí významné malíře Fernanda Khnopffa a Williama Finche. Navázal přátelské styky s rodinou Rousseauových, kteří ho uvedli do bruselské intelektuálně-anarchistické společnosti. Z doby bruselských studií se datuje rovněž přátelství s Eugène Demolderem, autorem první Ensorovy monografie vyšlé roku 1892.[2]

V roce 1880 se Ensor vrátil do Ostende. V domě svých rodičů si zřídil ateliér a maloval realistické portréty a krajiny ovlivněné impresionismem. Následujícího roku na bruselské výstavě avantgardní skupiny La Chrysalide (Kukly) poprvé představil své obrazy veřejnosti. V jeho tehdejší tvorbě převažují malby potemnělých interiérů, ponořených do melancholické atmosféry. Roku 1882 vystavoval na Salónu pařížských umělců a v Bruselu v rámci skupiny L'Essor („Rozkvět"), jeho později uznávaný obraz Pojídačka ústřic však nebyl přijat porotou Salónu v Antverpách.

Zralý umělec

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1883 se Ensor stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny Les XX („Dvacítka") v Bruselu.[3] Skupina měla značný význam pro evropskou malířskou modernu, protože umožňovala vystavovat umělcům, kteří v té době nebyli ještě uznávaní, mj. francouzským impresionistům, van Goghovi, Whistlerovi či Rodinovi. Jednalo se o skupinové výstavy, kterých se Ensor pravidelně účastnil, i když ne všechna jeho díla byla porotou přijata. V roce 1883 také vznikl první obraz, na kterém se objevil pro něj charakteristický motiv karnevalové masky – Pohoršené masky.

Malířova busta od Rika Wouterse v muzeu v Otterloo

Polovina 80. let je dobou Ensorových zřídkavých cest do ciziny. V roce 1884 navštívil Nizozemsko a Paříž, dva roky nato pobýval v Londýně. Obě cesty ovlivnily jeho tvorbu: Začal používat techniku impresionistů a v důsledku poznání způsobu, jakým William Turner používal barvu, se i Ensorova barevná paleta projasnila. V té době se na jeho obrazech začínají objevovat různé fantasmagorické a „temné“ motivy: lidé v podobě kostlivců nebo s různými znetvořeními, přeludné postavy a stísněné krajiny.

Roku 1887 mu zemřel otec, který byl Jamesovi v dobách jeho častých krizí oporou. Ensor se tak ocitl v submisivním postavení v rodině ovládané ženami: matkou, tetou Mimi a rozvedenou sestrou Mariettou. Bylo to způsobeno i tím, že malíř pro svoje obrazy nenacházel kupce a byl závislý na rodinných příjmech z obchodu se suvenýry. Nikdy se neoženil. Platonické přátelství ho vázalo k Mariettě Rousseau, manželce jeho přítele. V roce 1888 poznal Augustu Bogaerts, dceru majitele hotelu v Ostende. Byli celoživotními přáteli, nikdy však spolu nežili.[4]

Příjezd Krista do Bruselu v roce 1889 z roku 1888 je Ensorovým mistrovským dílem. Znázorňuje dav pitoreskních obličejů, často v maskách, valící se kolem tribuny. Na ní stojí rovněž znetvořený uvítací výbor. Kristus se svatozáří na oslu jede uprostřed davu. Do podoby Krista zde – ale i na jiných obrazech – stylizoval Ensor sám sebe. Obrovské rozměry obrazu (253×431 cm) umožnily malíři spatřit ho vcelku až po roce 1917, kdy si zřídil prostornější ateliér. Skupina Les XX, jejímž byl členem, však dílo odmítla vystavit a zvažovala Ensorovo vyloučení. Roku 1987 dílo zakoupilo J. Paul Getty Museum v Kalifornii.[5]

V roce 1893 uspořádali umělci sdružení v Les XX poslední skupinovou výstavu, rok nato se skupina rozešla. Ensor se i přes veškeré rozpory, které s ostatními členy měl, vehementně stavěl proti jejímu zrušení – byla prakticky jeho jediným pojítkem s veřejností. V rámci nově vzniklé skupiny La Libre Estétique (Svobodná estetika) sice Ensor také vystavoval, ale začala se u něj projevovat hluboká tvůrčí krize. Pramenila z nedostatku sebedůvěry a přetrvávajícího nezájmu společnosti o jeho dílo. Rozhodl se dokonce prodat celý svůj ateliér včetně všech obrazů za 8500 franků, ale žádný kupec se nenašel.

Od poloviny 90. let se ale pozvolna situace začala měnit k lepšímu. V roce 1895 zakoupilo muzeum v Bruselu jeho obraz – příznačně nikoliv takový, který charakterizoval jeho vrcholnou tvorbu, nýbrž ranou práci z roku 1880 nazvanou Lampář. Muzejnímu oddělení grafiky pak prodal několik leptů z konce 80. let, kdy se touto technikou intenzívně zabýval. A rovněž v roce 1895 mu přítel Eugène Demolder uspořádal malou komorní výstavu v bruselském domě svého otce. Další malou samostatnou výstavou, rovněž bez většího ohlasu, se prezentoval roku 1898 v Paříži v rámci Salon des Cent (Salonu stovky), pořádaném umělci sdruženými kolem revue La Plume (Pero). Ve sdružení působil také Alfons Mucha, který v Salonu rovněž vystavoval a připravil pro něj několik plakátů.[6] Roku 1899 věnovala La Plume Ensorovi samostatné číslo. Dříve než doma došel uznání i v Rakousku-Uhersku. Albertina roku 1899 koupila soubor jednoho sta Ensorových leptů. V roce 1903 ho císař jmenován rytířem Leopoldova řádu.[7]

Důležité pro Ensora bylo seznámení s básnířkou Emmou Lambotte (1878–1963), k němuž došlo roku 1904. Ona a její manžel se stali prvními sběrateli malířova díla. V roce 1905 Ensora představili antverpskému dekoratérovi a sběrateli umění Françoisi Franckovi, který se stal Ensorovým mecenášem. Jeho sbírka Ensorových obrazů se později stala jádrem malířovy kolekce v muzeu v Antverpách. Roku 1908 vyšla o Ensorovi monografie z pera Émile Verhaerena, která se stala základem pro jeho pozdější životopisce.

Pozdní roky

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1915 zemřela malířova matka a rok nato i teta Mimi. V roce 1917 zdědil Ensor po svém strýci dům na rue de Flandre v Ostende. Ve věku 57 let opustil malíř rodinné sídlo a přestěhoval se do svého nově získaného domu. V přízemí ponechal – pouze jako dekoraci bez přístupu veřejnosti – obchod se suvenýry a v patrech si zřídil byt a ateliér.

Ensorův hrob

Zde pobýval až do smrti, zaopatřován dvěma služebníky. Zbytek života prožil jako uznávaný umělec, přesvědčený o své jedinečnosti a velikosti. Belgická muzea nakupovala jeho díla, vystavoval v Evropě. V roce 1929 mu král Albert I. udělil titul barona, načež malíř zničil všechny dostupné exempláře grafiky z roku 1889, v níž velmi nelichotivě karikoval jeho otce Leopolda II.

V roce 1942 belgický rozhlas omylem ohlásil Ensorovo úmrtí. Malíř si nasadil na rukáv černou pásku a odebral se ke své bustě z roku 1930.[8] „Truchlím sám nad sebou,“ říkal překvapeným lidem, které potkal.[9] Skutečná smrt si pro Ensora přišla po třítýdenní nemoci 19. listopadu 1949. Pohřbený je v Mariakerke západně od Ostende, na hřbitově Notre-Dame des Dunes.

Ještě za malířova života se roku 1948 ustavila Společnost přátel Jamese Ensora, která si kladla za cíl propagovat jeho dílo. V 50. letech se jí ve spolupráci s Městem Ostende podařilo otevřít v domě, kde od roku 1917 žil, jeho muzeum.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Umělecký vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Ensorova raná díla zpodobují tradiční náměty a jsou i tradičně podané. Vidíme na nich zátiší, interiéry, krajiny a portréty podané temnými barvami a nasvícené tlumeným světlem. V polovině 80. let, ovlivněný tvorbou francouzských impresionistů a Angličana Williama Turnera, začal používat světlejší spektrum barev. Změnil i tematiku. Jistě i pod vlivem svých nizozemských předchůdců Hieronyma Bosche a Pietera Brueghela začaly obličeje lidí na jeho obrazech, ať už individualizované anebo jednotlivé tváře vystupující z davu, nabývat znetvořených, groteskních rysů. Portrétoval zástupy valící se ulicemi Ostende během různých svátků a karnevalů, které ho naplňovaly odporem. Jsou zachyceny i na klíčovém Ensorově obrazu Příjezdu Krista do Bruselu v roce 1889. Jednotlivce znázorňoval jako klauny nebo kostlivce a jejich tváře často nahrazoval karnevalovými maskami, prodávanými v obchodě, nad nímž bydlel. Škraboška a kostra se staly malířovými hlavními lexikálními prostředky.[10] Lidství se v jeho pojetí skládalo ze šklebících se, hloupých, potměšilých a ohavných bytostí. Zvláště karikoval příslušníky vládnoucích společenských vrstev – panovníka, klérus a politiky. Aby zdůraznil účinnost svých obrazů, začal používat agresivní, křiklavé barvy. Díla z Ensorova vrcholného období lze interpretovat také jako výraz úzkosti a nejistot, které v posledních letech 19. století zakoušeli i jiní umělci, za všechny jmenujme Edvarda Muncha. Ensorovy obrazy předznamenávají zánik měšťanského světa, který přinesla první světová válka.[11]

Všechny své nejvýznamnější obrazy vytvořil Ensor zhruba do svých čtyřiceti let. Později už jen maloval variace na svá starší díla, případně pro zákazníky pořizoval jejich kopie. Slávy a ocenění, po kterých celý život tolik prahl, dosáhl paradoxně až v době, kdy už nepřinášel nic nového. A druhým paradoxem bylo, že dostával ceny od těch, které ve svých dílech, zejména grafikách, tolik odsuzoval.

Už s ohledem na svou povahu nezaložil Ensor žádnou školu a neměl bezprostřední následovníky. Výtvarné umění 20. století však významně ovlivnil. Hlásili se k němu zejména němečtí expresionisté Karl Hofer a Emil Nolde, který ho v roce 1909 v Ostende navštívil. Šokujícím výběrem témat a bizarním způsobem jejich ztvárnění do určité míry připravil půdu pro vznik dadaismu a surrealismu.

Grafické práce

[editovat | editovat zdroj]

V oblasti grafiky byl Ensorovou doménou lept. Technickou virtuozitou připomínají jeho práce Rembrandta. První lepty vytvořil v roce 1886 a do roku 1889 vytvořil většinu ze svých více než sta prací tohoto druhu. K leptům se vrátil ještě v polovině 90. let, po roce 1896 už zcela výjimečně. Náměty leptů jsou analogické s olejomalbami a kresbami pastelem, kterým se také často věnoval. Některá témata byla inspirována literaturou. To je případ leptu Skokanova pomsta (1898), v němž vyšel z povídky Skokan od Edgara Allana Poea. Jinými významnými lepty jsou Močící (1887, podle Callota), Kostlivec – autoportrét (1889), Autoportrét v roce 1960 (1888) nebo Katedrála (1886).

Výběr z obrazů

[editovat | editovat zdroj]
  • Odpoledne v Ostende, 108,5×132 cm, 1881, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten (Královské muzeum výtvarných umění), Antverpy
  • Pojídačka ústřic, 205×150,5 cm, 1882, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy
  • Pohoršené masky, 135×112 cm, 1883, Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel
  • Ensor s kloboukem pokrytým květinami, 76,5×61,5 cm, 1883–1888, Kunstmuseum aan Zee, Ostende
  • Příjezd Krista do Bruselu v roce 1889, 252,5×430,5 cm, 1888–1889, J. Paul Getty Museum, Los Angeles
  • Stará dáma s maskami, 54×47,5 cm, 1889, Museum voor Schone Kunsten, Gent
  • Masky bojující o oběšence, 59×74 cm, 1891, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy
  • Zemřelá matka, 75×60 cm, 1915, Kunstmuseum aan Zee, Ostende

Výběr z výstav za malířova života

[editovat | editovat zdroj]

Ensor hudebník

[editovat | editovat zdroj]

Po otci měl Ensor určité hudební nadání, ale údajně neznal noty.[12] Z roku 1881 existuje fotografie zachycující Ensora, jak sedí na střeše domu a hraje na flétnu. Jako autodidakt se naučil hrát na piano. Roku 1906 mu manželé Lambottovi darovali harmonium. Ensor u něj trávil většinu volného času. V roce 1911 dokonce zkomponoval balet o šesti jednáních La Gamme d’Amour (Hra lásky), pro nějž navrhl i výpravu a kostýmy. Divadla ji však odmítla zařadit na repertoár. Až v roce 1924 ji uvedla Královská vlámská opera v Antverpách.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BECKS-MALORNY, Ulrike. James Ensor 1860–1949. Masks, Death and the Sea. Köln: Taschen, 2016. 96 s. ISBN 978-3-8365-6056-6. S. 8.  Dále jen Becks-Malorny 2016.
  2. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 93.
  3. ↑ WALTHER, Ingo F. (ed). Umění 20. století. Praha: Taschen/Slovart, 2011. 840 s. ISBN 978-80-7391-572-8. S. 716.  (Dále jen Walther 2011).
  4. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 12.
  5. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 44–45.
  6. ↑ MUCHA, Jiří. Alfons Mucha. Praha: Mladá fronta, 1982. 461 s. S. 175. 
  7. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 94.
  8. ↑ Foto a datace busty.
  9. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 90.
  10. ↑ PIJOAN, José. Dějiny umění, sv. 9. Praha: Odeon, 1983. 335 s. S. 254. 
  11. ↑ Walther 2011, s. 33.
  12. ↑ Becks-Malorny 2016, s. 88.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]