Jiřina Štěpničková

Jiřina Štěpničková
Jiřina Štěpničková (před r.1941)
Jiřina Štěpničková (před r.1941)
Narození3. dubna 1912
Praha
Úmrtí5. září 1985 (ve věku 73 let)
Praha
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy (do 2022)
Alma materPražská konzervatoř
Partner(ka)Ladislav Pešek
DětiJiří Štěpnička, syn
Podpis
Jiřina Štěpničková – podpis
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiřina Štěpničková (3. dubna 1912 Praha-Holešovice[1] – 5. září 1985 Praha) byla česká divadelní a filmová herečka. Jejím synem je herec Jiří Štěpnička.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Původní hrob Jiřiny Štěpničkové na Olšanských hřbitovech

Její rodina pocházela z Českomoravské vrchoviny, ona však žila a studovala v Praze. Již v době svých studií hostovala v roce 1928 v Osvobozeném divadle a později hrála v Národním divadle.[2] Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let, zviditelnila se roku 1935, kdy hrála v Maryše. Během války se v německých filmech z vlastní vůle neobjevovala. Jejím prvním manželem se stal medik Ilja Kopřiva (1919–2018), se kterým se seznámila v dobříšském sanatoriu.[3] Svatbu měli 28. března 1942 v Želechovicích nad Dřevnicí[1] (současně s jejím kamarádem, režisérem Václavem Wassermanem), rozvedli se v září 1943.[3] Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, její syn Jiří ze vztahu s výtvarníkem Janem Samcem (1917–1988) se narodil v Londýně. Podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[4] Později se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení.

Její sestra požádala v roce 1954 prezidenta republiky Antonína Zápotockého o udělení prezidentské milosti. Souběžně se dopisem na prezidenta obrátili se stejnou žádostí také představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, František Salzer, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová, Lída Vostrčilová a další. V roce 1955 opět herci v čele s Leopoldou Dostalovou žádali o prezidentskou milost. Další žádost podal v roce 1956 Jaroslav Vojta. Nakonec jí byl trest snížen z 15 let na 10 let.[5]

Téměř celých deset let strávila v pardubické věznici, podmíněné propuštění přišlo dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Mohla se pak vrátit ke své profesi a po osmi letech, dne 5. května 1968, byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně.[6] Stejně jako v roce 1948 podepsala dokument Kupředu, zpátky ni krok!, podepsala v roce 1977 i „Antichartu“. V roce 1985 zemřela na rakovinu.

Byla pochována na Olšanských hřbitovech v Praze 3. Na podzim roku 2022 rodina oznámila změnu místa uložení na Slavín.[7]

Herecká dráha

[editovat | editovat zdroj]

Studium na konzervatoři v Praze nedokončila[8] a odešla v roce 1930 do pražského Národního divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 1936 až 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako stálý host nebo člen.[9] U filmu se objevila na počátku 30. let. Pozornost se k ní začala obracet po roli v Maryše, byla dost obsazovaná, ale vždy trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereček. Hrála hlavně smutné role nešťastně zamilovaných dívek a žen, ale diváci ji viděli i v několika komediích. Po propuštění z vězení nastoupila do souboru Městského divadla v Kladně (1961–1962), od roku 1962 až do svého skonu (1985) byla členkou pražského Realistického divadla.[10]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
Byla půvabná a uchvacovala obecenstvo svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří. Byla mladá a dovedla ze svého mládí čerpat sílu. Volný čas měla přesně rozdělený na studium zpěvu, tance a cizích jazyků. Svůj temperament vybíjela ve sportu. Byla ctižádostivá, přesně věděla, co chce.

Ladislav Pešek [11]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1940 Národní cena (za hlavní roli ve filmu Muzikantská Liduška)[12]
  • 1968 titul zasloužilá umělkyně
  • Byla po ní pojmenována ulice Jiřiny Štěpničkové v Zahradní čtvrti na Zbraslavi (na Zbraslavi pobývala od poloviny 30. let 20. století do roku 1951 ve vilce v tehdejší Březinově ulici)

Vybrané divadelní role

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Televize

[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti divadla vzpomínají na Jiřinu Štěpničkovou

[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk Beneš

  • Režisér Salzer mne obsadil do Ostrovského Bouře, kde jsem se jako Boris stal partnerem Jiřiny Štěpničkové v roli Káti Kabanové. Jiřina Štěpničková byla hvězdou Městských divadel pražských. Ačkoliv její výsadní postavení budilo nevoli v dámské části souboru, uměleckou prioritu ji nikdo nemohl upřít. Už předtím ve mně vzbuzovala respekt, ale teprve vedle ní jsem poznal, jak inspirující je partnerkou. Trpěl jsem s její Káťou a miloval ji. Ani jsem si neuvědomoval, že hraji.[13]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu, farnost u sv. Antonína, Holešovice-Bubny
  2. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia : Praha, 1988, str. 506.
  3. ↑ a b KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Jiřina Štěpničková : Utajené manželství slavné hvězdy. Rytmus života RETRO. Praha: MAFRA, a. s., 2022-01-10, roč. 11, čís. 1, s. 6–9. ISSN 2533-5006. 
  4. ↑ Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!. Rudé Právo. 25. 2. 1948, roč. 28, čís. 47, s. 1. Dostupné online. 
  5. ↑ Eva Langšádlová: Čeští herci žádají o milost pro Jiřinu Štěpničkovou, In.: Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, sezona 2018/2019/X – červen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, str. 2
  6. ↑ Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999, str. 220
  7. ↑ Nádherná herečka s tragickým osudem: Jiřině Štěpničkové († 73) už se na Olšanských hřbitovech nepokloníte
  8. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146
  9. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3.
  10. ↑ Český biografický slovník XX. století III, s. 312.
  11. ↑ Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 120
  12. ↑ Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
  13. ↑ Svatopluk Beneš: Být hercem, vyd. BRÁNA, Praha, 1995, str. 57, ISBN 80-901783-6-7

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 28, 38, 50, 164
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 191, 196, 242–3, 344, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jan Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62, 81, 85, 125, 204, 215, 217, 219, 292
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 70, 96, 118
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 85, 104, 108, 112, 124, 139, 145, 147, 169, 179, 180, 198, 219, 221, 226, foto 216, 256, 265, 283, 348, 367, 369, 432, 471, 473, 475, 529, 596, 601, 619
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 240, 258, 270
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 8, 51, 79, 165–6, 168, 215, 242, 252, 256, 264, 310, 359, 475, 489, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 95, 114, 115, 228, 300, 324, 373, 470.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 60, 233, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 414–418.
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 144, 148, 153, 155–6, 159, 182
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 22–4, 26–7, 31, 33, 35–6, 48, 61
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 89, 116–7, 129, 133, 155
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 219, 336, 367, 369, 374, 438, 486, 499, 619, 623, 659
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 506
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 128, 262, 286
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 204, 213–4, 252–4, 261
  • Kruh solistů MDP: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907–1937, Kruh solistů Městských divadel pražských, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 13, 75
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 79–91
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 93–4, 119, 157
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 236, 251, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 130–164, 180
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 708. 
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 224
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže viz [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 41, 67–8, 92, 101, 119–122, 135, 273
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 55–7, 61, 65, 67, 71–3, 79, 81, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 47, 181
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 312. 
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 87, 100–103, 106, 157, 171, 185, 215–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 125, 132, 156, 180–1
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 134, 186, 188–192, ISBN 978-80-239-9603-6

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]