Ladislav Pešek

Ladislav Pešek
Ladislav Pešek (1929)
Ladislav Pešek (1929)
Narození4. října 1906
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí13. července 1986 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materKonzervatoř Brno
ChoťRenata Kuhová (1937–?)
Zora Plichtová (1942–1986)
Partner(ka)Jiřina Štěpničková
Děti1
RodičeEma Pechová
PříbuzníMarie Waltrová (sourozenec)
Olga Zezulová (neteř)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Plaketa v Brně v Sokolské ulici

Ladislav Pešek (4. října 1906 Brno[1] – 13. července 1986 Praha), rodným jménem Ladislav Pech, byl český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla a divadelní pedagog.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny, která se po několik generací věnovala divadlu – mezi jeho prapředky z matčiny strany figuruje i jméno legendárního obrozeneckého autora a herce Václava Tháma. Byl synem herce Ladislava Pecha a herečky Emy Pechové, rozené Peškové.[2] Jeho sestrou byla herečka Marie Waltrová.[3] Na divadelní prostředí byl zvyklý již od dětství, rodiče ho s sebou brali na zkoušky.

Ladislav Pech studoval na reálném gymnáziu v Brně na Antonínské ul.,[4] obchodní živnostenské škole, ale po jejím absolvování odmítl nastoupit do papírenského obchodu. Od roku 1922 studoval konzervatoř v Brně.[3] Během studia měl možnost krátkodobého působení jako stipendista v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně,[5] už od roku 1924 hrál ve Státním divadle v Brně, kde působil společně s rodiči i po ukončení studia (1927) až do roku 1929.[6] V té době začal používat umělecké příjmení Pešek po své matce, aby nedocházelo k záměnám s otcem. V roce 1937 si nechal příjmení změnit na Pešek úředně.[1]

V letech 1928 a 1929 byl dvakrát pozván Karlem Hugem Hilarem k hostování v Národním divadle (ND) v Praze.[5] Následně se stal členem činohry ND, kterým zůstal až do svého odchodu do důchodu 31. července 1976. Na scéně ND vytvořil více než 300 rolí rozmanitých charakterů.[7] Měl komediální talent, ale dokázal zahrát i postavy tragické a psychologicky složité. Jednou z jeho nejvýraznějších rolí byl Chlestakov v Gogolově komedii Revizor, kterého hrál téměř dvacet let. Za protektorátu vytvořil nezapomenutelnou roli mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky.[8]

V letech 1943 až 1947 byl profesorem dramatického oddělení konzervatoře v Praze. V období 1947 až 1950 působil jako profesor na DAMU.[9]

Na přelomu padesátých a šedesátých let podával výkony jako Archie Rice v Osbornově Komikovi nebo Fortunato v Goldoniho Poprasku na Laguně.[3] V divadle mu jeho kolegové říkali přezdívkou z dětství Lála. Byl skromný, poctivý umělec s velkým osobním kouzlem a přátelskou povahou.[zdroj⁠?!] Vyzařovala z něj vitalita a optimismus, tvůrčí energie a radost ze hry.[zdroj⁠?!] Od mládí sportoval, byl pohybově nadaný a fyzickou kondici si udržoval do pozdního věku.

Angažmá v Národním divadle ukončil v roce 1976 z vlastního rozhodnutí, protože dostával málo hereckých příležitostí a nesouhlasil s přístupem tehdejšího vedení k některým dalším hercům. V dalších letech hrával pohostinsky mimo Prahu, vystupoval v poetické kavárně Viola (dnes Divadlo Viola) a často natáčel v televizi. Napsal knihu vzpomínek Tvář bez masky (1977).

Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.[10]

Politický postoj

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před volbami do Národního shromáždění v květnu 1946.[11] Tento předvolební manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[12] Později podepsal prokomunistickou výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[13] V lednu 1977 podpořil stávající režim (který jej příslušně oceňoval) podpisem Anticharty.[14]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

Jeho velkou láskou byla herečka Jiřina Štěpničková, se kterou žil v polovině třicátých let. V říjnu 1937 se oženil s Renatou Kuhovou, psychicky labilní fanynkou, která si sňatek vynutila pohrůžkami sebevraždou. Po několika letech se rozvedli. Podruhé byl ženat se Zorou Plichtovou (19??–1992), manželství uzavřel v srpnu 1942. V druhém manželství měl dceru Zuzanu.[15]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Během svého života účinkoval ve více než osmdesáti českých filmech. Před kamerou debutoval v roce 1931 v roli Pepiho Kulíka ve snímku Miláček pluku. Mezi jeho nejvýznamnější role patří Áda Čuřil ve snímku Škola základ života (1938), Vojtěch Kulík z Cestě do hlubin študákovy duše (1939), role rozverných studentů hrál až do svých téměř čtyřiceti let. V pozdějším věku se divákům představil například jako muzikant v pohádce Obušku, z pytle ven! z roku 1955 a Albín Boček, penzionovaný gymnaziální profesor ve filmu Adéla ještě nevečeřela (1977). Naposledy se objevil ve snímku O sláve a tráve (1984).[18]

Ladislav Pešek jako Švanda Dudák (1930)

Film

[editovat | editovat zdroj]

Televize

[editovat | editovat zdroj]

Od šedesátých let často vystupoval v televizi. Zhostil se řady rolí v televizních inscenacích, seriálech a filmech (Šibalství Scapinova 1961, Nezralé maliny 1980, Nemocnice na kraji města 1976–1981 aj.). Účinkoval často v rozhlasových hrách a pořadech.

Gramofonové desky, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Ladislav Pešek [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c CODR, Milan; KOPECKÁ, Jaroslava. Přemožitelé času sv. 20. Praha: Nezávislé tiskové centrum INTERPRESS MAGAZIN, 1990. Kapitola Ladislav Pešek, s. 150–154. 
  4. ↑ Výročí oslavila škola, ve které sedával Ladislav Pešek i Hugo Haas [online]. Zpravodaj městské části Brno-střed 11/2013 [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b PEŠEK Ladislav. Národní divadlo Brno [online]. 1340981336 [cit. 2020-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-13. 
  6. ↑ Archiv Národního divadla v Brně [online]. [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 360
  8. ↑ Ladislav Pešek: Člověk si musí podržet mládí až do smrti. E15.cz [online]. [cit. 2020-11-30]. Dostupné online. 
  9. ↑ Český film : herci a herečky II, s. 404.
  10. ↑ hrob Ladislava Peška na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-27. 
  11. ↑ Rudé právo. 15. 5. 1946, ročník 26, č. 113, str. 1
  12. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 174–175. 
  13. ↑ Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!. Rudé Právo. 25. 2. 1948, roč. 28, čís. 47, s. 1. Dostupné online. 
  14. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | RudePravo/1977/1/29/1.png. archiv.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2024-09-08]. Dostupné online. 
  15. ↑ Česká televize: Ladislav Pešek
  16. ↑ Pamětní deska L. Peška [online]. [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  17. ↑ Profil Peškovy ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 
  18. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-11-30]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tato část článku potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: zredukovat seznam literatury na podstatné tituly
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 23, 69
  • B.Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81–3, 87, 95, 107, 113–4, 118–9, 122, 127–8, 132, 135, 153, 156, 162–3, 170, 172, 183, 214–7, 228, 237–8, 240–1, 247–8, 252–3, 260, 263–4, 267, 289–291, 295, 308, 330–1, 336, 342–3, 359–361
  • Otakar Blanda: Ladislav Pešek, Orbis, Praha, 1964
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 127, 138, 191, 201, 215, 241–2, 265, 267–8, 274, 295, 329, 333
  • František Černý. Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 112, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý. Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 56, 252, 323, 332, 335–6, 339, 340, 345–7, 349, 350, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 190, 215, 240, 258–261, 264, 266, 274, 300
  • František Černý. Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 28, 6–8, 76, 109, 363, 383, 411, 415
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 81–2, 158, 161, 248, 306, 341, 345, 455, 465, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 46, 190, 324, 326, 542, 545.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 77, 125, 139, 235, 376, 403, 432, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 401–404.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U.  Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 54, 85–6
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 36, 352, 412
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 41, 70, 77, 104, 125, 229, 274, 424, 447, ISBN 80-204-0493-7
  • Jiří Janoušek: Tváře bez svatozáře, Práce, Praha, 1987, str. 161–170, 235
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 40, 117, 127–8, 133, 139, 175
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 360–2
  • Viktor Kudělka: Ladislav Pešek, Čs.filmový ústav, Praha, 1987
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 9, 43–5, 153, 170, 180, ISBN 80-86182-51-7
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 179, 205, 258
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 249–253.
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 35, 180
  • Josef Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 554.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 73, 105, 110, 126, 163, 172, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 148, 180, 210, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 177–8, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 46, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]